Zlínský MRAKODRAP aneb jak to udělat, aby Vám velkolepý Zlín ležel celý u nohou…
Víte, čím se naše města liší od světových, zejména amerických? Neprorůstá jimi les - mrakodrapů.
Současnost už se stavbami takovýchto rozměrů začíná koketovat, ale za první republiky byl „mrakodrap“ u nás ještě událost.
My, tady v Praze, jsme se, díky investorovi, někdejšímu Všeobecnému penzijnímu ústavu a odvaze dvou architektů, spoluautorů Josefa Havlíčka a Karla Honzíka, dočkali na Žižkově prvního – jedenáctipatrového, 52 metrů vysokého – mrakodrapu v roce 1934.
Stojí na Žižkově dodnes.
Po válce proslul jako Dům ROH, nyní snad už zase znovuvstává do významu, a to jako tzv.
Dům Radost.
„Buď prvním“ znělo hrdé, tvrdé a dodržované heslo firmy Baťa. Buď prvním! Nevíme, zda Jan Antonín Baťa věděl o pražském mrakodrapu, nevíme ani, zda na něj bral ohled on či autor budoucího mraků se dotýkajícího sídla firmy Baťa, architekt Vladimír Karfík.
Ale vzhledem k tomu, že původně se počítalo s pouhými třemi třípatrovými vzájemně propojenými budovami a Karfík byl tím, kdo vyrukoval s projektem mrakodrapu, což Baťu nadchlo, lze si domyslet, odkud vítr foukal a proč se to Baťovi zalíbilo.
Faktem je, že pražský mrakodrap vyrostl dříve. O celé čtyři roky před baťovým.
To zamrzí, srovnával-li se Zlín s Prahou.
A neštimovalo to hlavně s heslem Buď prvním.
A tak vznikl ve Zlíně zlínský Mrakodrap.
Když už byl přece jen časově opožděný, postaral se o svá prvenství jinak.
Oproti pražským jedenácti patrům, měl pater 17, a oproti pražským 52 metrům, vrostl do výsky 77,5 metrů.
A rázem se tak stal prvním. Nejvyšším. Litera hesla Buď prvním! byla naplněna.
Ba co víc.
Ve své době byl druhou nejvyšší moderní budovou v Evropě, po Všeobecné bankovní jednotě v Antverpách (Boerentoren) jež byla tehdy ještě o deset metrů vyšší. A ještě vyšší byla už jen budova Empire State Building v New Yorku, ale to o dost. Měří 381 m.
Cihlové město z malých domečků, jemuž vévodí Mrakodrap
Již několikrát jsme na našem webu psali o Zlínu. A ještě budeme. I když jen občas. Hned jak nám to čas, mezi pravidelnými informacemi o kulturním dění v Praze dovolí.
Zatím a přednostně jsme referovali o třech výstavách, jež nebyly stálé a z našeho týdenního pobytu jsme považovali za přínosné pro návštěvníky www.www-kulturaok-eu.cz o nich informovat.
Další článek vznikl shodou náhod, když jsme hledali výstavu našeho pražského sochaře Michala Gabriela. Výstava uspořádaná zprvu ve vnitřní zlínské galerii nacházející se v Klubu 204, byla prodloužena tak, že vyšla ven, do parku Komenského. A najednou se nám námět rozšířil, protože park jsme shledali jako mimořádně příjemný a překvapivě poklidný, byť v samém centru Zlína, navíc doplněný několika důvody se o něm zmínit a upozornit na něj. Stalo se.
Ovšem další cíl, byl jasný. Cihlovému městu přece vévodí také cihlový - zlínský Mrakodrap.
Zlínský Mrakodrap přístupný byl
Doba je vrtkavá. Nejen dějinně, ale i tady a teď. Zlínský Mrakodrap vznikl za účelem být místem, kde je centralizováno vedení firmy Baťa. Z dějinného hlediska si sice svoji funkci zachoval i za okupace, akorát že v něm nevládl už Jan Antonín Baťa, ale spravoval ho Baťům jejich věrný a obětavý ředitel firmy, pan Dominik Čipera.
Mimochodem, málokdo dnes ví, že tento muž, spjatý každým coulem se Zlínem a firmu Baťa, byl rodilý Pražák.
Narodil se v roce 1893. Od 20. let byl finančním ředitelem firmy a po tragickém skonu Tomáše Bati dokonce i starostou města Zlín.
S okupanty si nezadal, a ač na něj po válce měli spadeno oficiální i samozvaní hledači konfidentů, nebyl důvod jej z čehokoli obvinit.
Zlikvidovalo ho pro Zlín a Baťovy závody až destruktivní znárodnění firmy Baťa. To ho donutilo, aby uprchl do Kanady. Samozřejmě že za Tomášem Baťou juniorem a tam pro firmu obětavě a přínosně dál pracoval. Až do roku 1963.
Sídlo firmy Baťa se zatím tady změnilo v sídlo firmy Svit. A dnes je zde finanční úřad města Zlín.
Vzdor tomu, je – totiž byl – zlínský Mrakodrap v čase našeho zlínského pobytu volně přístupný prakticky v celém svém rozsahu. Je mim jiné i sídlem Krajského úřadu Zlínského kraje (9. až 15. podlaží) a již zmíněného finančního úřadu města Zlín (4. až 8. podlaží).
Krátce po našem pobytu, však právě na zlínském finančním úřadu došlo k trestnému činu s fatálními následky a přístup do Mrakodrapu byl omezen.
Měli jsme zkrátka kliku, že jsme byli ve správné chvíli na správném místě.
Vzhůru k nebi nad Zlínem
Zlínský Mrakodrap je vlastně „jen“ další stavbou z tradiční a typické modulární řady (6,15 x 6,15) platné pro všechny haly a další tovární objekty. Akorát, že tahle stavba vyrostal až do mraků. A stála - na tehdy – až neskutečné peníze. Bezmála 9 milionů Korun českých. Ovšem, podařil se na ně vytvořit doslova chrám funkcionalistické architekty, z červených cihel, kovu a skla…
Ve vstupu orámovaném tradičními zelenými rámy z kovu je vstupní hala (24 × 6 m) s mramorovou dlažbou. Tradiční atrakcí je tu páternoster.
My Pražáci si ho můžeme užít třeba v budově radnice hlavního města Prahy na Mariánském náměstí, u vchodu z Mariánského náměstí, ale to málokdo – i z Pražáků ví – že další páternoster je třeba v paláci Lucerna. Ten snad už ani neslouží, ale obecně vzato, kolikpak je takových páternosterů a navíc funkčních někde v republice.
Ve Zlíně, Baťův „páternoster“ funkční je a dodnes slouží, mimo jiné i jako oprávněná atrakce.
A báchorky o tom, že nahoře se celá kabina přetočí hlavou dolů, se nemusíte bát. Kabina se nepřevrací jak například i autora těchto řádek balamutil v mládí – asi záměrně – jeho bdělý otec.
Jít nahoru mrakodrapem jde pochopitelně i po svých, ale rozhodně to není jednoduchý výšlap. Netřeba zkoušet, snad jen - když tak, raději – dolů. Ale cestou k nebesům se vyplatí sem tam nějaké to patro navštívit a hlavně dojet až na terasu v 16. patře, není rozhodně na škodu.
Kdo má rád retro design, jistě ocení v patrech příjemně měkké osvětlení prostřednictvím luxferů, a detaily, tak typické pro funkcionalismus. Stačí se pozorně dívat. Od „obyčejných“ klik, přes celé dveře kolem nich, až po lustry na stropech. A samozřejmě i zábradlí, pokud nějaké to schodiště přece jen vystoupáte…
Suterén budovy
Suterén, který není běžně přístupný návštěvníkům, zahrnoval za Bati ústřední firemní archiv, strojovnu, elektrorozvodnu, sklady a dvě telefonní ústředny. Jedna – automatická, pro vnitřní komunikaci 3 500 zaměstnanců, druhá - ruční, pro meziměstské telefonní hovory.
2. patro, aneb Niklův hold architektu Karfíkovi
Je to sice trochu matoucí, protože ono v titulku uvedené „2. patro“ dnes navazuje rovnou na vstupní vchod a je tedy vlastně přízemím, do něhož se vchází přímo z ulice, jdete-li to.
Po pár krocích přímým směrem narazíme nejprve - na pravé straně - na obří portrét.
Je na něm Vladimír Karfík, otec téhle budovy.
Obraz vytvořil častý host rubriky - Výstavy na www.www-kulturaok-eu.cz.
Multiuměleckožádnrový a mimo mnohé jiné i vynikající svébytný výtvarník, Petr Nikl.
Ano Petr Nikl je totiž Zlíňák (* 1960).
Tenhle vynikající malíř, hudebník, fotograf a divadelník, někdejší člen význačné umělecké skupiny Tvrdohlaví byl po právu v roce 1995 oceněn prestižní uměleckou cenou, Cenou Jindřicha Chalupeckého. No a v roce 2004 věnoval městu Zlín obří portrét Vladimíra Karfíka. Má to logiku a nejen pro místo rodiště Petra Nikla, ale i proto, že jeho matka, Libuše Niklová (1934 – 1981) byla světoznámou designérkou hraček, působící - a celý život i sídlící - ve Zlíně, s vazbou tvůrčí i pracovní na podnik Fatra Napajedla, založený v roce 1940, ve sféře vlivu Baťova impéria. Libuše Niklová je třeba na Wikipedii označována - sice poněkud eufemisticky - za český národní poklad a světovou královnu hraček, ale upřímně řečeno není to vůbec daleko od pravdy, protože byla rozhodně unikátní světoznámou designérkou a inovátorkou, která vytvořila až neuvěřitelný počet - přes 230 - originálních hraček, z nichž většina se vyráběla navíc v řadě barevných variant.
V roce 2011byla u příležitosti udílení cen Czech Grand Design právem - jako vůbec první žena - uvedena do Síně slávy. Žel již jen „in memoriam“. Cenu za ni přebíral právě její syn, výtvarník Petr Nikl.
Ale zpět do Zlína, zpět do Zlinského mrakodrapu, zpět do dnešního přízemí tohoto chrámu funkcionalismu a zpět k portrétu Vladimíra Karfíka, autora této dodnes pozoruhodné stavby.
Pár slov o Vladimíru Karfíkovi
Odbočme ale malinko ještě než se vydáme do nitra zlínského mrakodrapu a připomeňme si alespoň několika slovy tvůrce této unikátní stavby, architekta Vladimíra Karfíka.
Správně má být uvedeno, prof. ing. arch. Vladimír Karfík, dr. h. c.
Narodil se v roce 1901 a životní pouť dokončil v 94 letech, v roce 1996.
Bytostný funkcionalista, jenž krom Baťova mrakodrapu (1938) vytvořil pro Zlín řadu dalších projektů, mimo jiné i Hotel Moskva (nyní ovšem s názvem Společenský dům). A navrhl také ony typické, mnohde ještě dokonce vně neporušeně zachovalé, byť už s jiným posláním, ale stále sloužící, typické obchody firmy Baťa (Praha, Brno, Bratislava, Amsterdam, Liberec) vyznačující se oním jedinečným vstupním portálem orámovaným dvěma sloupy, mezi nimiž se vchází dovnitř. Mnohde jsou doposud patrné, jinde už bohužel různě zakrývané. Karfík se ale dokonce nebál navrhnout - ve stejném stylu - i zlínský evangelický kostel…
Karfíkův vstup na dráhu architekta, opravdu zcela výjimečného, byl pro něj příznačný, tedy impozantní. Bezprostředně po studiu (!), měl to štěstí a hlavně ty schopnosti, že byl (ve 24 letech!) vybrán na studijní praxi u - přímo nadhvězdného - architekta Le Corbusiera do Paříže. A další terno pro Karfíka byla léta 1928 – 1929, kdy pro změnu praktikoval v Americe, u další legendy moderní architektury, zde uznávaného otce moderní americké architektury, Franka Lloyda Wrighta.
Baťa si tedy nemohl vybrat lépe. Od roku 1930 do roku 1946, byl Vladimír Karfík vedoucím projekčního oddělení firmy Baťa ve Zlíně.
Převrat v roce 1948 naštěstí přestál, nesporně i díky svým mimořádným zkušenostem, jen změnou prostředí a činnosti. Po vedení projekční kanceláře, do roku 1947 působil už především v oboru teorie architektury, coby profesor na SVŠT v Bratislavě. V roce 1956 dostal dokonce Státní cenu za architekturu. A po roce 1989 obdržel medaili od Václava Havla a byla mu udělena také medaile od ČVUT.
Tolik ve zkratce o autorovi zlínského mrakodrapu. A teď už se zase věnujme jeho dílu nejvýznamnějšímu - Zlínskému mrakodrapu.
Expozice o Baťově mrakodrapu
Hned naproti portrétu Vladimíra Karfíka od Petra Nikla, je vchod do expozice zaplněné dobově stylizovaným mobiliářem na způsob někdejšího interiéru. Jsou zde i panely s fotkami a nejrůznějšími texty, převážně věnované Baťovu Mrakodrapu, ale i jeho světovým obdobám a dalším souvztažnostem.
A je tu toho k vidění hodně.
Od asi pětiminutového animáku o Baťově mrakodrapu a jeho tvůrci architektu Vladimíru Karfíkovi, přes – pro technicky zdatné a vůči ovladačům odvážné - multimediální panel zprostředkující interaktivní virtuální prohlídku celé budovy.
Expozice, věnovaná zlínskému mrakodrapu vrcholí hlavním exponátem – proslulým Baťovým výtahem – čili onou legendární pojízdnou kanceláří, vytvořenou pro Jana Antonína Baťu. Výtah, byl sice pojmenován po aktuálním majiteli podniku, jímž byl v té době už Jan Antonín Baťa, ale sám A. Baťa si kanceláře vůbec neužil.
Výtah byl totiž dokončen až za 2. světové války a to už musel být J. A. Baťa v emigraci, odkud řídil zbytek impéria, odkud byl také v tajném styku s mateřským závodem prostřednictvím ředitele Čipery a odkud – v neposlední řadě - nezanedbatelně podporoval exilovou vládu včele s Benešem, který však hned po návratu, přesto všechno, právě Baťovy závody svým zvláště urychleným dekretem, zcela nekompromisně vyvlastnil…
Ale to už je pryč.
Zůstala nám ta restaurovaná kabina výtahu a lze do ní volně nahlížet. A je proč. Jedná se opravdu o naprostou technickou raritu.
Kancelář čili výtah, má plochu 6 × 6 metrů, je elektricky klimatizována stropní jednotkou na 18 až 25 °C. Disponuje signalizačním zařízením, automatickým elektrickým požárním hlásičem a otevíráním dveří. Je zde telefon i umyvadlo s teplou i studenou vodou a odpadem. Výtah-kancelář se pohyboval rychlostí 0,75 m/s.
Náhled jsme tedy samozřejmě zvědavě učinili.
Ale i když je výtah dodnes plně funkční, takže v doprovodu se dá v něm dokonce i svézt až nahoru na vyhlídkovou terasu, tak z časových důvodů jsme tak neučinili.
Namísto toho jsme do 16. patra vyjeli další kuriozitou své doby Páternosterem. Kuriozita své doby, ale není u nás jediná. Česko je skoro až páternosterová velmoc. Uvádí se, že v republice jich funguje (!) asi padesát…
Zde ale s dovolením ještě malá poznámka k výtahu, a jedna – ovšem ne zcela stoprocentně ověřená - informace navíc.
Nám starším, všeobecně známý Miloš Jakeš (* 1922 + 2020), poslední to předlistopadový tajemník ÚV KSČ, nastoupil coby patnáctiletý kluk v roce 1937 do Baťových závodů. Přímo do Zlína a pracoval zde jako montér. Jak bylo tehdy u Baťi zvykem, nabídl podobným mladíčkům možnost studovat na Baťově škole práce. V případě Jakeše, šlo o Vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou, kterou v roce 1944 zakončil s vyznamenáním. Potud ona všeobecně dostupná fakta.
A teď ta ne zcela ověřená, ale docela dobře možná, informace, která zní, že se právě Jakeš - jakožto tehdy ještě ne politik ale pracující montér – podílel mimo jiné i na montáži tohoto legendárního Baťova výtahu…
Jak jsme koupili, tak prodáváme..,
Ale raději zpět k expozici Mrakodrapu.
Dá se v ní dokonale nastudovat (podél oken podlouhlé výstavní prostory) vývoj města Zlína. Jsou tu za tím účelem vytvořeny jakési desky v jakýchsi – řekněme - blocích na způsob pořadače, zahrnující vždy jedno představované téma. Tedy vlastně určitý katalog zkompletovaný do obřího za- (a vy-) šupovacího pořadače.
Z témat v blocích lze takto důmyslně prolistovat především osudy a dílo Vladimíra Karfíka, ale také třeba náhledy na funkcionalizmus od jiných osobností své doby a podobně.
Naproti stěně s okny, pod nimiž jsou zmíněné pořadače, je vystavena dokumentace expozice vlastního projektu Mrakodrapu, a také materiály informující o jeho obnově.
Zaujmou zde zajisté také stále ještě plně funkční exponáty jako je omezovač rychlosti nákladního výtahu nebo třeba model vlastního Karfíkova rodinného domu.
Prapůvodním cílem vzniku této expozice byl zájem umístit do prostoru určeného původně pro klimatizační strojovnu dobové památky technické vyspělosti Zlína.
Do expozice proto byly postupně včleněny i další odstraňované prvky jako třeba kovové dlažby, funkční podlahové zásuvky, měřiče vnitřního klimatu, reproduktory i některý původní mobiliář. Vnikl tak volně navštívitelný depozitář budovy a jejího technického zázemí.
Ředitelské patro č. 8
Procházet patro po patru, byl i pro nás, co máme do bytu – jen - čtyři patra bez výtahu, už příliš náročný úkol. Takže o každém z pater nejsme schopni něco uvést, ale co jsme rozhodně nevynechali, z těch až přiliš mnoha pater, bylo patro osmé. Tady totiž ve své době totiž sídlila nejvyšší generalita Baťových závodů.
Mozkovému centru téhle neuvěřitelné továrny, vládlo jak známo, hned několik ředitelů (Čipera, Hlavnička, Hoza, Hradil, Knap, Malota, Pokorný, Udržal a v průběhu let i jiní).
Říká se mu tedy dodnes ředitelské patro.
Po vstupu do něj na nás dýchla neopakovatelná atmosféra. A navíc nás uvítala vynikající přehlídka promyšlené, tedy funkcionalistické, interiérové architektury.
Patro je dnes sice plně funkční a slouží plně místnímu úřadu, ale jinak, je ponecháno víceméně tak jak bylo. Takže je – coby patro ředitelské - pojato velice luxusně, ale nikoli za každou cenu okázale. Je přísně funkční a to až dodnes.
Tak co že nás zaujalo?
Kvalitní materiály použité všude. Na obklady, na rozličné dekorativní prvky… Ale pozor – i ty jsou především praktické. Třeba jen taková maličkost, jakou je světýlko nade dveřmi, které signalizuje žadateli o vstup, zda je volno nebo není. A jak je vidět, už jen to elegantní a decentní světýlko je a bylo o něčem jiném, než současný brutálně zářící nápis - „Nerušit!“.
Na stěnách chodby jsou vybudovány vitríny určené k instalaci portrétů hlavních aktérů firmy Baťa a ve vitrínách je shromážděna řada informací o jednotlivých baťovských ředitelích.
Uvádí se, že na všech ostatních úředních patrech tvoří podlahovou krytinu tak zvaný Zlinolit, což byly gumové koberce (desky 4 mm silné, lepené do čtverců o rozměru 1 m²). Zlinolit, jak už název naznačuje, vyráběl závod Fatra Napajedla, patřící do Baťova výrobního impéria. Otázkou ale je, jaká podlahová krytina je v ředitelském patře. Nevíme.
Opojení z našeho prolnutí do minulosti, nestihli jsme si vlastně všimnout a nikde jsme to už později ani nevyčetli. Dá se ale předpokládat, že ač je tohle patro značně vyfešákované, zase se až tak nepovyšovalo, takže by to odpovídalo klidně na nějaký Zlinolit, jen možná nějaké luxusnější verze. Ale nevíme.
My jsme tam především obdivovali zmíněné busty místních velikánů.
Bustu Jana Antonína Bati vytvořil až teprve v roce 2007, akademický sochař Radim Hanke. Důvody odkladu jsou jasné. Autor prý, kvůli autenticitě vycházel z dobových fotografií J. A. Bati z 30. let, aby podoba odpovídala době a věku J. A. Bati z té doby.
Druhá busta – umístěná na opačném konci téže ředitelské chodby, patří samozřejmě zakladateli, Tomáši Baťovi.
Tuhle bustu vytvořil architekt, ale také sochař, František Lydie Gahura, zakladatelův dvorní architekt. Učinil tak v návaznosti na Baťův tragický skon v roce 1932.
Obě busty pánů Baťů lze pozorovat vskutku detailně, neboť jsou provedeny ve skutečných životních velkostech.
Vitríny věnované pánům ředitelům, doplňují ještě i dobové fotografie a faximile některých dokumentů.
15. patro
Tohle patro nás při průletu Mrakodrapem prozkoumat nenapadlo. Škoda.
Netušili jsme totiž, zda se do něj vůbec volně může a tak jsme se o to ani nepokoušeli. Za Baťů, tam byl prostorný konferenční sál a vzorkovna. Vše tak akorát nalíčené, k rafinovanému dojednávání obchodních kontraktů s ohromenými potenciálními partnery.
16. patro - Opravdový vrchol Mrakodrapu je vrchol Mrakodrapu
Aby to čtenáře nemátlo. Ano, Mrakodrap má opravdu 17 pater. Jenže to sedmnácté, je nad střešní terasou, tvoří jen nástavba se strojovnou klimatizace. A byly, či možná ještě jsou, zde dílny pro údržbu a vodní rezervoáry. Tam se však už z pochopitelných důvodů nesmí.
Pro návštěvníky tedy končí Mrakodrap velkolepou terasou v 16. patře.
A vskutku skvostně.
Rozlehlá terasa sestává z kryté haly, odkryté zahrady, parku, fontány, kavárny, interiéru a ještě i dalších prostor.
A především, nabízí obdivuhodný výhled na všechny kouty Zlína, nacházející se náhle až tam, kdesi dole hluboko, hluboko pod námi.
A divák neví, kam dřív koukat, kam napřít zrak.
Třeba na zlínskou čtvrť Letná? Tu pražskou Letnou tvoří stráň a pláň. Navíc je dodnes neprávem proslulá až onou „dočasně umístěnou“ (naštěstí opravdu jen dočasně) sochou Stalina.
To ta Zlínská Letná je sice také stráň, ale stráň až do posledního místečka zaplněná zahradním městem proslulých malebných, červených, cihlových domečků.
Naproti lze zase obhlížet tovární haly, uspořádané jako na šachovnici. Jedna – skoro – jako druhá. Prakticky k nerozeznání. Zejména ve své prvotní podobě, kdy byly skutečně jen továrními provozy.
Orientace v nich asi nebyla snadná od počátku. Proto dostaly na fasádu svá obrovská čísla, jimiž se od sebe odlišují a díky nimž se už na dálku poznávají.
Mimochodem, nevěděli jsme, ale vyčetli jsme, ovšem - žel - až dodatečně v Praze, proč má každá z budov čísla dvě. Je to proto, že to první číslo znamená pořadí sloupce řady budov vedoucí od hlavní cesty směrem k nádraží, to druhé číslo je jeho pořadí v dané řadě. Složité? Nikoli. Tak třeba budovy 14 a 15 jsou budovy v prvním sloupci budov (proto ty jednotky) a v pořadí za sebou jsou čtvrtou a pátou budovou (proto 4 a 5).
Vyhlídková terasa je zcela volně přístupná veřejnosti. Návštěvníci si z ní tedy mohou prohlédnout město Zlín z opravdu hodně netradičního pohledu a to každý den od 10 hodin ráno, do 20 hodin večer. V podstatě souběžně je tu možné využít venkovního posezení tamní kavárny.
Netřeba se ničeho obávat. Terasa byla oproti původnímu řešení vybavena zabezpečovacími prvky, které přispívají k větší bezpečnosti návštěvníků a díky tomu i ke zjednodušení organizace zde pořádaných společenských akcí, jako jsou firemní či soukromé oslavy nebo dokonce svatby.
Bronzový model Zlína
Terasa neskýtá pouze reálné výhledy na všechny strany Zlína a jeho blízkého i dalekého okolí, ale najdeme tu i celkový – dalo by se říci – letecký pohled na Zlín. Nabízí jej bronzový model města Zlín vyrobený – mimochodem - pradávnou technikou.
Model města, který tu vystaven je zhotoven z litého bronzu a znázorňuje podobu Zlína v čase ještě vrcholně baťovském, tedy z počátku 50. let minulého století.
Návrh připravila kancelář pro architekturu a design ellement architects vedená architektkou Jitkou Ressovou, autorem návrhu byl designér MgA. Jan Pavézka. Model odlila umělecká slévárna z Horní Kalné u Vrchlabí, která vyrábí díla z bronzu pro celý svět.
Technologie vzniku modelu spočívá v metodě, které se odborně říká - metoda ztraceného vosku. Je to aktuálně stále ještě nejpřesnější způsob vytváření bronzových odlitků, přestože tuhle metodu znali a používali již ve starém Egyptě. Tedy už 2 500 let před naším letopočtem. A metoda funguje dokonale i dnes.
K tomu malá kuriozita pro dokreslení. Model je nejen rozlehlý a také náležitě těžký. Na místo musel být přepraven jedině ve dvou dílech o celkové váze více jak půl tuny. A pozor, k jeho dopravě na terasu, tedy k vyzdvižení modelu, byla využita ona pojízdná Baťova kancelář-výtah neboť do běžných výtahů by se díly nevešly…
A ještě pár „mrakodrapových“ čísel na závěr
· Výstavba mrakodrapu skončila v roce 1938.
· S výškou 77,5 metru byl v době svého vzniku nejvyšší budovou ve střední Evropě. V letech 2003 až 2004 se objekt dočkal celkové rekonstrukce.
· Zastavěná plocha činí 1850 m².
· Celková plocha podlaží je 30 000 m².
· Z toho užitná plocha tvoří 24 000 m².
· Celkový obestavěný prostor 135 000 m³.
· Na stavbě bylo spotřebováno 5 000 t cementu, 10 000 m³ štěrku, 1 200 t oceli, 8 000 m² skla.
· Materiál zabral 3 800 vagonů.
· Pro suterén bylo vytěženo 8 400 m³ zeminy.
· Plocha omítek činí 40 000 m².
· Nosný systém tvoří železobetonový skelet s válcovými sloupy.
· Střední pilíře mají v základech průměr 75 cm a každý z nich unese 500 t.
· Skelet byl postaven za 160 dní
· Stavbu provádělo 40 dělníků (10 betonářů, 15 šalovačů, 6 tesařů, 5 kovářů a 2 zedníci a další).
· Stavěly ji 4 jeřáby se 2 mechaniky.
· V budově jsou 3 schodiště, 450 schodišťových stupňů (o 70 víc, než vídeňská katedrála sv. Štěpána).
· 4 výtahy pro dopravu zaměstnanců (o celkové kapacitě 100 míst)
· Kabinka výtahu přijela maximálně do 30 sekund od přivolání.
· Jízdní rychlost měla 2 m/s, jeden, určený pro návštěvníky firmy, byl zrychlený a jel rychlostí 3,2 m/s.
· Po dokončení pracovalo na každém patře 200 úředníků.
· Páternoster má 31 kabinku.
· Nákladní výtah je vybaven kovovou klecí.
· Listovní a balíkový výtah automatickým vyklápěním typu páternoster.
· Ve stavbě byl instalován i jeden shoz určený pro smetí a papír. Shoz ústil do sběrače vybaveného pro přímé ukládání na náklaďák.
· A generová zajímavost v kontrastu s dnešním pohledem: Pánské toalety byly a jsou v každém patře, zatímco dámské, se nacházely pouze ve 2. a 9. patře!
· Elektrické zásuvky jsou nainstalovány vždy po 3 metrech, vypínače po 6 metrech, a vše je zalícováno se zdivem.
· Ve výšce 67 m, jsou umístěny kolejové dráhy, vedoucí okolo rohů budovy, na kterých je připevněn koš pro dva myče oken.
· V roce 1944 byl Zlín značně rozbombardován, ale Mrakodrap zkáze kupodivu unikl.
· Celková rekonstrukce budov byla dokončena v roce 2004 a stála 630 milionů Kč.
· Dnes je mrakodrap sídlem Krajského úřadu Zlínského kraje (jeho kanceláře jsou v 9. až 15. podlaží a zlínského finančního úřadu (jehož kanceláře jsou ve 4. až 8. podlaží.
· Stavba jako celek je kulturní památkou České republiky
· Byla zařazena mezi 8 nejvýznamnějších památek české architektury 20. století.
· Rekonstruovaná stavba získala hlavní cenu Grand Prix obce architektů za rok 2004 v kategorii rekonstrukce památky.
Text a foto: Richard Koníček
Více k tématu Zlín: