Zlaté písky nejsou jen v Bulharsku aneb největší rekreačně-sportovní středisko Bratislavy
Bratislava/Zlaté Piesky - srpen 2018
Jak opakujeme v každém z článků věnovaných pobytu v překrásné, leč rozpálené srpnové Bratislavě, byl tam hic. Ač jsme se snažili navštívit, hlavně minout a vidět co nejvíce z města, nebyla k tomu ta teplota příznivá. Ale ani ´zuřiví reportéři´ (pan E. E. Kisch ať promine) nejsou roboti. A když už to nešlo vydržet, spojili jsme příjemné s užitečným a navštívili koupaliště.
Stylové by bylo v Dunaji se koupat, ale nějak jsme si nevěděli rady jak a kde. A tak jsme to vyřešili po vzoru písně Ivana Mládka ´Když je v Praze abnorálmí hic´, která praví, „jdem se koupat do Měchenic.“ A co v Bratislavě, když je abnormální hic? Bratislavané se jedou koupat na Zlaté piesky. Sice se to nerýmuje, ale je to tak. Takže, hurá, jedeme na Zlaté písky/Zlaté Piesky….
Všechny cesty vedou z Blumentálu
Volba strategického ubytovacího a startovacího místa, Blumenthal, se ukázala geniální. Nebylo místa, kam bychom se z něj, maximálně s jedním přestupem, nedostali. Zlaté písky/Zlaté Piesky nebyly výjimkou. Z Blumenthalu tam jede tramvaj číslo 4 a má tam konečnou. Z Amerického náměstí to k ní bylo nejblíž, pak přes Trnavské mýto až na Zlaté písky (trať tam vede od roku 1989).
Na rozdíl od Pražáků, kteří podle zmíněného songu jedou do Měchenic, což je pár stanic příměstským vlakem, mají Bratislavské Zlaté písky/Zlaté Piesky jen pár stanic tramvají z centra.
Mimochodem, Zlaté písky/Zlaté Piesky…Kdo pamatuje minulý režim a jezdil do Bulharska, ví, že stejnojmenné letovisko je i tam. Dokonce se údajně zase dostává do hledáčku současných cestovatelů a rekreantů. Bulharské Zlaté písky jsou ale ještě dál než pro Pražáky Měchenice. A nejsou ani poblíž hlavního města Bulharska Sofie. Nacházejí se na pobřeží Černého moře, 15 km od Varny. Pro bulharský cestovní ruch jsou doslova zlatým dolem. Jak jsou na tom Zlaté písky/Zlaté Piesky v Bratislavě ekonomicky, nevíme, ale polohou, vstřícností a příjemným pobytováním byla pro nás jednička. A zdá se, že i pro Bratislavany.
Malá odbočka na cestě k jezeru
Za našeho pobytu v Bratislavě jsme věnovali pozornost spíše starému městu. Z různých pohledů a celkem pochopitelně. S výjimkou Danubiány, Dunajského nábřeží a Mostu přátelství, to byly pořád staré obdivuhodné objekty a místa. Cestou na Zlaté písky jsme si - také i dílem z praktických důvodů, ale hlavně dílem zvědavosti - udělali odbočku do moderní pasáže plné obchodů.
Pražské nákupní pasáže, centra, či jak se jim nesmyslně říká ´galerie´, kde se ovšem - když už - tak vystavuje leda konzum, zboží a zase zboží a kde rodiny tráví dokonce celé víkendy, nenavštěvujeme. Rozhodně ne za účelem šopování.
Zavítáme, když je slavnostně poprvé otevřou, abychom viděli. A zjistíme vždy to samé. Nedá se tam dýchat, je to na jedno brdo a střídají se tam obchody s kavárnami a jídelnami a sem tam nějaké to knihkupectví. Proto nás samozřejmě zajímalo, jak jsou na tom v Bratislavě. Pasáž, kdo ví, jak se nazývala, a je to asi jedno, byla úplně stejná jako u nás. Připomnělo nám to svou tou unifikací dávnou divadelní a velice úspěšnou hru, dokonce i zfilmovanou od tehdy ještě sovětských, ale skvělých autorů pánů Emila Braginského (scenárista) a Eldara Rjazanova (režisér), nazvanou Ironie osudu aneb Rozhodně správná koupel. Viděli jsme ji v roce 1973 v pražském Komorním divadle, pro které ji tenkrát upravil Miroslav Horníček (náš guru po všech stránkách) a sám si v ní zahrál roli ´komentátora´. Hra byla o podobné stejnosti. Dva muži se o silvestrovské noci spolu setkají, namažou se kdesi daleko mimo své domovy. Jeden je totiž z Lenigradu, druhý z Moskvy. Když se k ránu v náladě rozcházejí, vymění si omylem letenky a odputují každý do města toho druhého. Zápletka je v tom, že oba na letišti taxikáři uvedou svou adresu, a oba taxikáři je na sídliště dovezou. V obou městech se ulice totiž jmenují stejně. Oba panelové domy jsou totiž také stejné. I čísla bytů a patra. A do obou bytů pasuje klíč toho druhého. I zařízení v obou bytech je stejné sektorové, koupelna je tam, kde jsou zvyklí. Šok nastává až v manželské posteli, kde manželky jsou kupodivu jiné. Unifikace. Už tenkrát. A už zase. Zdá se, že totéž by se mohlo stát v nákupních pasážích v Bratislavě i v Praze. Nadnárodní obchodní řetězce mají svůj drescode a architekti tutéž šablonu. Skleněná krabice bez invence.
Pokusili jsme se tam i najíst. V jednom fastfoodu. Marně. Nepochopili jsme systém a polomaďarský na dálku volný sled pokynů, co dělat, od pracovnice, nás k útěku přiměl. Naštěstí byla nedaleko unifikovaná kavárna Tchibo, i u nás jsou tytéž, kde nám ochotně a normálně dali kafíčka i skvělé dortíky. Tak vida. V Praze jsme v této - takové - kavárně ještě nikdy nebyli a museli jsme si do ní zajet až do Bratislavy. No, alespoň jsme viděli a víme.
Naše zlaté Zlaté písky/Zlaté Piesky
Zlaté písky jsou přírodní areál. Jedná se o největší rekreační a sportovní středisko Bratislavy, na severovýchodním okraji města v městské části Ružinov, Bratislava II, u výpadovky na Žilinu. Bratislavané je využívají nejen k rekreaci a sportu, ale i jako místo společenských a kulturních akcí. Za nás to - v tom vedru - bylo hlavně senzační koupaliště. A pořádné. Měří 400 x 400 metrů, zabírá plochu cca 54 ha. Hloubka jezera činí až 30 metrů. Uprostřed je lesnatý ostrov. Na Zlatých Pískách je i camp s chatkami a bungalovy. Ten jsme ale nenavštívili. Táhlo nás to k vodě. Jak jsme vyčetli, tak Zlaté písky slouží koupání jen 3 měsíce (VI. až VIII.) v roce. V první půli června jen o sobotách a nedělích, pak až do konce sezony denně od 9 do 18 hodin.
Zlaté písky fungují též jako ´Areál zdravia´ a definovány jsou jako ´přírodní koupaliště se štěrkovou pláží´. Geologicky jde o tzv. písník, což odpovídá, neboť pláž je opravdu písková. Vodní plocha se nabízí k vodnímu lyžování, na břehu je k dispozici tobogán, na plážích prostor k rekreačnímu sportování, ale i ´k jenom´ příjemnému posezení v altáncích nebo v mnoha osvěžovnách a restauracích. My poseděli zprvu na lavičce ve stínu, protože byla volná, ležet na písku jsme v tom vedru rozhodně nemínili, a pak jsme si trochu stranou od hlavního ruchu okupovali malý altánek, v němž jsme si připadali jako na letní chatě.
Zpět do minulosti
Jezero Zlaté Piesky vzniklo mezi léty 1955 - 1964. Dříve se zde těžilo místní ložisko štěrkopísku, jenž se využíval ke stavbě bytů v Bratislavě. Důl byl po vytěžení změněn v jezero a okolí upraveno k rekreačním a sportovním účelům. Vzniklo tak vynikající přírodní koupaliště s plážemi a následně i s ubytovacími a stravovacími zařízeními. A je tomu tak dosud. Jezero má i svou nezaviněnou stinnou stránku. Může za ni osud, který zde zle zapracoval v roce 1976.
Největší letecká katastrofa v historii společnosti ČSA
ČSA byly vládou založeny v roce 1923 pod názvem Československé státní aerolinie (ČSA). Prvním ředitelem byl Karel Huppner a domovským letištěm bylo letiště Praha-Kbely. Už 23 dní po vzniku ČSA se uskutečnil i první let z Prahy do Bratislavy. Vzdušnou čarou 320 km. Pilotoval Karel Brabenec a mezi prvními cestujícími byl redaktor Lidových novin Václav König. Stroj bylo upravené vojenské Aero A-14. Ke katastrofě na Zlatých píscích došlo o 53 let později v roce 1976. To znamená, že největší letecká havárie potkala ČSA až po víc jak 50 letech.
28. července 1976, Zlaté Piesky
Z důvodu poruchy dvou motorů a po nezdařeném pokusu přistát na blízkém letišti Bratislava - Ivanka, kde letoun řídící věž těsně minul, dopadlo osudné, 16 let provozované, letadlo, IL-18, na lince Praha - Bratislava do jezera Zlaté piesky. Zahynulo 76 lidí. Záchranné práce začaly ihned po pádu letounu. Na počátku v něm byli čtyři i přeživší, ale zranění, kteří nemohli ven. Dveře byly pod hladinou. Zdařilo se jim ale na sebe upozornit a záchranářům vytvořenou dírou do trupu se je podařilo vyprostit. Jeden však následně skonal. Přežili tedy jen tři cestující. Dva Pražáci a jeden Francouz. Trup letadla následně zmizel pod hladinu. Přivolaní sportovní potápěči Svazarmu žádného dalšího žijícího neobjevili.
Vyproštění všech osob i trosek trvalo 8 dní.
Po havárii bylo jezero pro veřejnost do roku 1979 uzavřeno.
Naštěstí od té doby létají ČSA už dalších téměř 50 let bez katastrof.
Zajímavostí je, že v letadle měl být i mladičký slovenský rocker a písňový bard, Pavol Hammel, který však naštěstí pro něj i nás, odlet zaspal. Jinak by dodnes nehrála rádia třeba jeho Medulienku, Učitelka tanca, ZRPŠ, Čas malín, a divadla jeho muzikál Cyráno z predmestia.
Za hlavní příčinu nehody určili odborníci nedodržení základních pravidel a chyby v technice pilotáže. Objevily se i různé konspirační teorie, ale všechny šly rozbít jako nesmysly.
Dnes na břehu jezera, hned před rekreačním areálem Zlaté piesky, stojí pomník obětem katastrofy. Odhalen byl ale až v roce 2014, 38 let po neštěstí. Vytvoření pomníku obětem katastrofy byla soukromá iniciativa Rudolfa Rollera. Na financování pomníku se konala sbírka a finančně pomohlo i bratislavské letiště. Pomník znázorňuje vlnu na jezeře, z něhož vystupuje část směrovky. Autorem je Miroslav Valček.
A tudy, kolem onoho tristního pomníku, jsme opustili Zlaté písky. Osvěženi a zamyšleni. Na nehodu si totiž vzpomínáme. Došlo k ní v roce, kdy jsme měli svatbu (září 1976). Dva měsíce po osudném červenci. Aby to stálo za to, domluvili jsme si trávení svatební cesty na ve Štrbě. A protože už tenkrát jsme plánovali vše dost odpředu, měli jsme zamluvené letadlo z Prahy do Popradu a po týdnu zase zpět. Nic se nám nestalo. Ale o vrácení letenek jsme samozřejmě pár týdnů po havárii vážně uvažovali. Utěšovala nás snad jen krutá pravděpodobnost, že se to nestane dvakrát takhle krátce po sobě. A nestalo.
A o čem že budeme psát příště? Něco o architektuře některých staveb, které nás v Bratislavě mimořádně zaujaly a zajímaly. Ale o nich zase až někdy zbude čas.
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková
Více o pomníku: