Zdenka RUSOVÁ v Museu Kampa aneb žena, která tvoří a existuje na hraně - „Mezi tajemným a zjevným“

07.05.2024 16:49

Zdenka RUSOVÁ

Mezi tajemným a zjevným

9. 4. 2024 – 2. 6. 2024

Museum Kampa

Konírna

Zdenka Rusová je grafička, kreslířka, pedagožka,

první žena – profesorka grafiky - v Norsku a

první žena – rektorka vysoké umělecké školy ve Skandinávii.

Její doménou je kresba tuší a perem, v grafice suchá jehla a lept,

ale vyzkoušela i jiné techniky tisku a malbu.

V Norsku vyvolala velkou diskusi o možnostech výuky, která

tam následně vedla až k reformě uměleckého školství…

Výstava přiblíží práci Zdenky Rusové ze všech tří období, která ji utvářela.

Z let 1963 – 1966, kdy pracovala v Praze, a

z následujících tří velmi důležitých roků, kdy poprvé odjela do Norska a

studovala ve Stuttgartu 1967 – 1969.

V neposlední řadě si můžeme udělat představu,

jak asi vypadala její práce v období 1970 – 2000, kdy žije už trvale v Norsku.

Hlavně hlavy

U vyhraněných tvůrčích osobností je sice někdy nelehké odloupnout vlastní pohled na dílo touto osobností vytvořené. Nesnadné je objevit v díle pohled dané osobnosti, jenž nám svým dílem sděluje. Někdy to není nutné, jindy to je nutkavé. Takové to okřídlené, co tím chtěl autor sdělit.

Při setkání s tvorbou Zdenky Rusové, v Museu Kampa v komorním trojsálí Konírny, při prvém setkání dosud zcela panensky ještě nenarušeném, setkání ryze diváckém, dosud ničím z vnějšku ještě neovlivněným, se autorovi těchto řádek namanul jen jeden jediný pocit. Pocit, který by šlo nazvat - hledání. Hledání sebe samé. Autorka jako kdyby promítala sebe do svých děl, hlav. Ne, nejde o portréty v pravém slova smyslu a už vůbec ne o autoportréty. To ani náhodou. Je to – zdá se mi – jinak. Zdenka Rusová svými hlavami hledá tu svou. Ale ne, co do vnější podoby, ale co do ztvárnění pocitů té své hlavy, jejích myšlenek, reakcí, kladných i záporných, tedy toho, co se v té – její – hlavě děje, rodí, pere, objevuje i ztrácí.

Dekonstrukce?

Odborníci hovořívají o pojmu dekonstrukce, mají-li na mysli fakt, že autor díla cosi, co my – byť poučení, ale jen pouzí diváci – vidíme prvoplánově, pitvá. Deformuje, rekonstruuje. Jen proto, aby se dobral postaty, kterou on naším – prvoplánovým viděním – přezírá a míří daleko hlouběji, než je ten náš první pohled. A Zdenka Rusová na svých dílech – zdá se – onu piůtvu provádí, koná dekonstrukci daného a tím se pohybuje na - i za - hranicemi zjevného a nezjevného tudíž tajemna. Jak je ostatně i uvozena celá výstava Zdenky Rusové v Konírně Musea Kampa už svým správně voleným a vše naznačujícím názvem – Mezi tajemným a zjevným.

Působivá přehlídka uměleckého nasazení, zavěšená v chronologických shlucích

Je věcí kurátora, v tomto případě kurátorky, Martiny Vítkové, jak výstavu pojme, co nám má a chce o autorce a její tvorbě výstava povědět. Zde šlo paní Vítkové nesporně o to nejpodstatnější, představit nám pozoruhodnou, ale u nás ve veřejnosti všeobecné, ba dokonce i v řadách „poučených diváků“, neznámou. Sdělit nám, co nám uniklo, co nám uniká (k naší škodě) a co znají a čeho si váží až na severním vrchlíku Evropy, v Norsku a o čem my, v jejím srdci, nemáme (k naší škodě) vesměs vůbec žádné povědomí.

Šlo-li Martině Vítkové právě o toto pozdní (k naší škodě) představení svébytné autorky a mimořádně silné osobnosti, pak se to zdařilo. Vznikla působivá přehlídka uměleckého nasazení Zdenky Rusové, elegantně zavěšená v chronologických shlucích. I když jde o pozdní setkání s touto autorkou, došlo k němu. Sláva. A budiž to přičteno ke všem dalším kladným počinům Musea Kampa. Paní Meda by to jistojistě uvítala a ocenila. A výstavou s názvem Mezi tajemným a zjevným, nám – díky kurátorce Martině Vítkové – paní Zdenka Rusová odpověděla na otázku, kterou si zjevně kladla a klade i ona sama, na otázku - Kdo jsem.

Dejme slovo Martině Vítkové

Martina Vítková, je znalá kurátorka, s jejímiž nevšedními výstavami jsme za www.www-kulturaok-eu.cz setkávali rádi už v Topičově salonu, kurátorka, která se přičinila v Galerii Um o slavný a zcela spontánní hold žáků Kurta Gebauera daný Kurtu Gebauerovi, výstavou nazvanou Kurtovi, či v dnes už nejsoucí Galerii U prstenu, provozované paní Holou, kde právě Martina Vítková uspořádala výstavu z děl žáků Karla Nepraše, nebo v Galerii Václava Špály, kde pro nás podobně objevila Aldina Poaju výstavou Kamenní spáči a zcela nedávno dokonce způsobila galerijní sukces v Galerii Pellé, výstavou Adolfa Lachmana - Lachland. A dalo by se pokračovat. Zkrátka a dobře, Martina Vítková ví a umí. A následující řádky napsala do své kurátorské zprávy pro výstavu Zdenky Rusové v Konírně Musea Kampa nazvané přesně a výstižně - Mezi tajemným a zjevným.

„Pes, který se stěží udrží, balancuje na laně. Ještě, že má tolik nohou k udržení vratké rovnováhy.

K postavě akrobata či provazochodce se váže symbolická představa pohybu na pomyslné křehké hranici mezi světem banálním a světem umění. Zázračná krása a ubohá existence. Kouzlo na straně jedné a blechy na druhé, jak říká Zdenka Rusová. Je to také demonstrace svobody jedince vůči všem formám „gravitace“, které nás táhnou k zemi. Výpon (stoj na špičkách) tak můžeme chápat jako snahu odtrhnout se od země a letět.

Zdenka Rusová se narodila v Praze 21. července 1939.

V mnoha rozhovorech říká, že přišla na svět s Hitlerem a vyrůstala se Stalinem. Absolvovala UMPRUM v ateliéru knižní grafiky Antonína Strnadela. Její první výstavu v Galerii mladých v roce 1966 viděl norský kritik a později ředitel Henie Onstad Kunstsentra v Høvikoddenu Ole Henrik Moe a doporučil autorku k získání prvního grantu na pobyt v Norsku.

Severská země s dalekým horizontem moře a drsnou krajinou Zdenku Rusovou okouzlila, a v roce 1970 se sem vrátila natrvalo. V mezidobí pokračovala ve studiu na akademii ve Stuttgartu.

V Čechách v polovině 60. let malovala obrazy ambivalentních ženských hlav s tajemným úsměvem a pracovala na grafikách s motivem cirkusu.

V roce 1967 vznikla velká grafická série ženských hlav v profilu, zlomených, rozšněrovaných. Po té kreslila hlavy bez vlasů, spíš hroudy vyrůstající z ramenou.

Norská etapa je abstrahovaná, k monochromatické černé se v grafice přidala červená. Hlavními figurami jsou dva odlišné principy, muž a žena, svoboda a závislost, růst a hnití. Tu a tam směřují k sobě, jindy od sebe. Pronikají se navzájem do jediného tvaru, nebo existují na bílé ploše bez kontaktu. Děj prolínání a klíčení se odehrává v dolní části formátu, horní je prázdná, připravená přijmout to, co vyklíčí.

Okolo roku 2000 se kresby nekonkrétních klidných či expresivních krajin prolnuly s redukovanými ženskými profily.

Zdenka Rusová žije v Oslu.“

Text a foto: Richard Koníček