Zbyněk Sekal: Skládané obrazy a schránky aneb bez nároku na vnější odezvu

10.04.2013 09:15

Zbyněk Sekal: Skládané obrazy a schránky aneb bez nároku na vnější odezvu

 

Topičův klub - Praha

6. 11. – 7. 12. 2012

 

Společnost 1. Art Constulting Brno – Praha a  Společnost Topičova salonu nainstalovali v prostorách Topičova klubu docela neobvyklou výstavu materiálových reliéfů a schránek, jež Zbyněk Sekal vytvořil v první polovině 60. let.  Cítíme v nich osobní soběstačné ticho klauzury, očištěné od jakéhokoliv nároku na vnější odezvu.

 

 Zbyněk Sekal byl malíř, sochař, kreslíř a překladatel, jehož způsob tvorby i poloha výtvarných úvah se vymyká českému i světovému sochařství. Nejdříve vytvářel emotivní kresby, od druhé poloviny 50. let se projevuje sochařsky, zejména v důsledně patinovaném bronzu, Zemřel v emigraci. Kurátorkou současné výstavy je Ilona Víchová.  

 

Skládané obrazy - ztracené věci inspirací

Vznikaly kontinuálně od roku 1962 a považujeme je za důležitou, nejvíce typickou část Sekalova díla. Vstoupíme-li do výstavního prostoru, octneme se v prostoru mezi exponáty, jež představují různé schránky a obrazce.  Autor si zvolil jako materiál především nalezené dráty, kovové destičky, plechy, prkénka, dřevěné špalíčky, ale i pozůstatky lidské činnosti – dvířka, hřeby a šrouby. Tyto nepotřebné, poškozené, většinou zahozené předměty uvedl do nových kontextů jako věcné fragmenty neznámého světa a autentické svědky lidského bytí.   Autor např. s oblibou omotává dráty do neprostupných skrumáží a ukotvuje je na dřevěném nebo plechem pobitém podkladu, nebo vytváří dřevěné desky na principu probíjením nebo stahováním šrouby.  Zde se Sekal snad nejvíce přibližuje výrazovosti umělců z okruhu pražských Konfrontací, s nimiž také vystavoval na výstavě D (1964). Jeho informelně směřovaný projev však nesklouzává k drásavě existencionálnímu dramatu, ale vyplývá ze zájmu o významové možnosti materiálu jako zdroje asociací následných interpretací. 

 

Dřevěné schránky

Princip skládaných obrazů vyústil počátkem 80. let v dřevěných objektech, tzv. schránkách. Zde překročil dvoudimenzionální hranici a systém ukládání a fixování nalezených částí rozvinul do prostoru. Schránky připomínají svatyně a chrámy, jejichž úkolem je chránit „ono“ vzácné uvnitř. Ale pozor, nenajdeme v ní relikvii, ale třeba kus dřeva, prkénko s páskem kůže, prostě běžný předmět běžný předmět ze života nás lidí. Lidská pomíjivost však tak v Sekalově díle získává širší rozměr. Člověk je osvobozen od vlastní individuality i limitu uchopitelného času a stává se nositelem paměti v nekonečném čase vesmíru.

 

Sekalovy otisky

Sekal nikdy nepodléhal dobovým aktualitám.  Jeho výtvarné myšlení bylo vedeno vlastním programem, a od začátku směřovalo k řádu, objektivizaci a vyvážené formě. Obzvlášť citlivý je okruh skládaných obrazů pracujících s otiskem. Vryp, skvrna, plošný nebo reliéfní obrys zde vnímáme jako stopu zmizelého, jako záznam doby, kdy použitý materiál žil vlastním životem, naplněn dějem a událostmi svázanými s člověkem. Sekal tak vytváří desky s krajně minimalistickým dělením plochy i složitější prkénkové reliéfy, jejichž skladbu taktéž podřizuje jasnému geometrickému řádu. Tuto racionální organizaci využil i při práci s plechem.  Jednotlivé geometrické elementy ukotvuje na podklad pomocí hřebíků či šroubů, které pak v ploše „vykreslí“ lineární skladbu, ať již lapidární nebo rozvětvenou do komplikovanější sestavy. Materiálové vlastnosti železného nebo měděného plechu otvírají možnosti, jak může světlo vizuálně ovlivnit a vytvářet nečekané procesy jako je odraz, vyzařování nebo proměna barevného tónu.

 

Všude vládne smutek…

Procházíme-li jednotlivými místnostmi, prohlížíme si exponáty, ale moc naše oči nepotěší. Skládané obrazy, otisky i schránky jsou příliš tmavé, smutné… příliš ponuré v tomto podzimním čase, zřejmě se skutečně na autorově práci podepsal y útrapy v koncentračním táboře, v nesvobodě, které  musel  v době své puberty  prožít za II. světové války.  Jinak řemeslně zdařile zvládnuté exponáty na nás však čekají na naše pochopení, vcítění a uznání…

 

Z jeho života

12. července 1923 – narodil se v Praze

1934–1941 studium na gymnasiu, reálce a obchodní akademii, vyučil se knihkupcem

1941 -  činnost v ilegální skupině komunistické mládeže – zatčení gestapem,

do konce války 1945 -  vězněn na Pankráci, internace v koncentračních táborech Terezín a Mathausen

1945–1950 – studium na Umprum u profesora Františka Tichého, Františka Muziky a Emila Filly

 l950 – přerušení studia a práce propagačního referenta, později redaktor v nakladatelství Svoboda

1953 – 1958 - stěhování do Bratislavy, práce překladatele

 60.  léta - cestování a účast keramického semináře v Gmundenu (Rakousko) a sochařského symposia v St. Margarethenu (Rakousko)

1969 – odchod do emigrace do Berlína

1970 -  trvale se usazuje ve Vídni

1972–1974 – působí jako pedagog na Akademii výtvarných umění ve Stuttgartu

1984 – cena města Vídně za sochařství

 24. února 1998 – zemřel ve Vídni

 

 

Topičův klub

Praha 1 - Národní 9 – 1.patro

 

www.topicuvsalon.cz

 www.brno-galllery.cz

         

 Setkání se sběrateli, galeristy a historiky umění se konají v  Topičově salonu v Praze vždy od 18 hodin. Podrobnosti o akcích zjistíme na www.artplus.cz

 

Ing. Olga Koníčková

foto: Petr Zhoř, petr.zhor@volny.cz