Úvod > Vladimír Houdek: Migréna aneb jak dostat bolest na obálku knihy čili obrazy Houdkovy empatie

Vladimír Houdek: Migréna aneb jak dostat bolest na obálku knihy čili obrazy Houdkovy empatie

03.09.2021 16:20

Vladimír Houdek: Migréna

od 1. 9. do 26. 9. 2021

Galerie NOD

Migréna:

z francouzské migraine, z pozdnělatinského hēmĭcrānia či hēmĭcrānium, které z řeckého ἡμικράνιον; znamená doslova "pololebečnost", „bolest v půlce lebky“; řecké slovo utvořeno ze základů ἡμι- (hémi) — polo-, půl, poloviční a κρανίον (krānion) — lebka…

K plnému a správnému pochopení nejnovější výstavy Vladimíra Houdka je třeba znát význam tří malých slov nebo absolvovat jazykové okénko.

Hlavní slovo už víme přesně. Další dva pojmy - pro jistotu - přidáváme:

Narativ = neverbální typ komunikace autora s publikem, která není omezena typem sdělovacího média.

Empatie = schopnost vcítění se do pohnutek jednání druhé osoby.

Zdroj: Slovník cizích slov

Vladimír Houdek jinak?

S prací Vladimíra Houdka jsme se v rámci našeho webu už setkali vícekrát. Viz, odkazy na konci článku. Tak jsme očekávali víceméně očekávané. A ono - ne. Nebo ano…? Toť vlastně otázka…

Vladimír Houdek má v oblibě motiv kruhu, který řeší z výtvarně variovaného pohledu a navíc v sériích, a vždy s každou sérií, jde o zaznamenatelný posun v jeho tvorbě. Z pohledu diváka naší úrovně a našeho přehledu, posun v míře spíše evoluční, ne revoluční.

Na výstavě, kterou představuje v Galerii Nod, se – alespoň nám na www.www-kulturaok-eu.cz se to tak jeví - posun až revoluční. A chce to i trochu přemýšlet, na plátna se víc než pozorně dívat, porovnat je mezi sebou a zkusit je - pak - absorbovat jako celek.

A hle! Ono to najednou začne dávat smysl, ono to najednou cosi sděluje a ono to najednou má příběh, obsah, celkové vyznění a on je to najednou zase Vladimír Houdek.

No, zkuste připravit návrh obálky knihy, která se zabývá něčím tak ničemně bolestivým a deprimujícím, jako je migréna. A zkuste to, co se vám mele v hlavě, co vás protahuje skoro až do černé díry ve Vašem mirkovesmíru, vyjádřit nějak - empaticky. Zvolíte nutně - narativ jímž se to celé pokusíte divákovi (neverbálně) sdělit. A protože ta šroubová bolest zvaná migréna má mnoho barev ale jenom jediné týrání, tak připravíte přehršel návrhů, které, takto vystaveny, kolem diváka, do něj začnou ze všech stran bušit, až pochopí, která (ho) bije. Ale dost. To je náš neodborný empatický pokus o narativ našeho dojmu z autorovy výstavy věnované a nazvané po - Migréně.

Teď o tomtéž, ale odborně

Odborný rozbor nejnovější výstavy Vladimíra Houdka připravil kurátor Galerie NOD, Pavel Kubesa, na jehož pozvání jsme se po čase – kdy migréna měla v mnoha hlavách přímo pré – rádi opět do vlídné galerie NOD dostavili.

Když nám svou kurátorskou zprávou odhalil, co jsme laicky a postupně začínali teprve tušit, zářil nadšením. Žádná migréna, jen radost, že v tom zase jedem. Že se zase konají výstavy a zase se na ně chodí dívat diváci. Snad už i nadále…

Tak tlumočme slovo povolaného, kurátora výstavy Pavla Kubesy:

Edice Migrén

„Osobní narativ je něco, čemu se ve své tvorbě v posledních letech Vladimír Houdek důsledně vyhýbal. Houdkovy dřívější obrazové série byly založeny na koncentrované a jasně definované práci na formálních řešeních různých problémů a hranic tradičně chápaného obrazového média. Jeho aktuální série však otevírá bolestnou stránku jeho kontinuální zkušenosti, v níž se dlouhodobě potýká s migrénovými atakami a zpřístupňuje tak odlišnou a pro sebe netradiční fasetu malířské interakce. Kolekce Migraine proto otevírá dvě nové perspektivy, kterými můžeme o Houdkově aktuální malbě uvažovat: nakolik může malba být prostředkem empatie a současně nakolik je možné redefinovat tradiční přemýšlení o obrazových sériích.

V posledním roce, v němž se začal zabývat vytvářením obrazů připomínajících fiktivní knižní obálky, posouvá Vladimír Houdek pojetí obrazových celků od přemýšlení o obrazových sériích směrem k pojímání kolekcí maleb jakožto edičních řad. „Série“ je pro Houdka totiž stále příliš volný kombinatorický tvar, který je ukotvitelný jen v rámci koncepce „autora“ – individuálního umělce, malíře, do jehož kontinuální práce je možné sérii zařadit chronologicky či tematicky. Ediční řada je však konceptuálně uzavřenější tvar nabízející jednak preciznější artikulovatelnost svého zaměření (tj. v jistém smyslu „obsahu a formy“), na druhou stranu však otevírající možnosti obsáhlejší umělecké fikce či fabulace. Řada Migraine tak zapadá do širšího Houdkova konstruktu neexistujícího knižního nakladatelství Atilis Press, pod kterým může vydávat různé formálně a tematicky definované obrazové ediční řady. Z této autorské fikce však může Houdek kdykoli volně vystoupit, realizovat individuální obrazové série a kdykoli nastoupit zpět do světa nakladatelství Atilis Press, v němž bude nadále budovat svou malířskou konceptuální fikci. Prostřednictvím edičních řad buduje objemnější celek, „nakladatelský plán“, který vnímání abstraktní malby posouvá směrem k literárnějším významům.

Koncept ediční řady totiž přináší i konkrétnější očekávání (žánrová, obsahová, formální) a úžeji specifikované roviny čtení. Pojmenováním ediční řady a „titulováním“ každého obrazu nápisem „Migraine“ činí téma a obsah evidentním, zjevným. „Edičnost“ je pro významové čtení abstraktní malby doslova (snad dlouho očekávanou) „ockhamovou břitvou“: „Entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem.“[1] Zážitek malby se proto rozehrává v nově rozvrhovaném mentálním prostoru mezi předem daným námětem (potažmo „významem“) a barevnými a typografickými obměnami rigidně definované vizuální šablony, v prostředí, v němž je na maximum eliminována volnost významové interpretace. Každý obraz funguje jako jedno nové vydání neexistujícího vědeckého časopisu věnovaného problematice chronického migrénového onemocnění, který za svou titulní stránkou skrývá nový vědecký poznatek, nové statistiky či pouze popis dalšího konkrétního prožitku migrénové ataky.

Ediční řada Migraine čítá 38 obrazů ve třech různých formátech. Každý formát můžeme vnímat jako jeden „ročník“ či jako reedici starších vydání. Podstatná je však mnohost, která zpřítomňuje pocit neustálého opakování, „věčného návratu téhož“. Zřetězení ústředního motivu a jeho pravidelné repetitivní uspořádání v prostoru galerie pak evokuje regálovou organizaci biblioték, v níž jsou ediční svazky řazeny do postupných horizontálních řad. V modu empatie tak můžeme Houdkovu řadu Migraine číst jako jakousi obsáhlou osobní „knihovnu bolesti“, jejíž přítomnost a existence je zjevná, ale pro ty, kteří ji nepoznali, nadále skrytá za jejími jednotlivými titulními stránkami.

Má-li pak nakonec přeci jen existovat jakási teleologie bolesti, její smysluplnost možná nebude spočívat v individuálním duševním pohybu jednotlivce, ale mnohem pravděpodobněji v jejím kolektivním přijetí. Jelikož pouze skrze vespolnou akceptaci bolesti jednoho z nás můžeme budovat vzájemnou blízkost.“

A ještě něco málo o autorovi

Ani autor, nevypadl, že by ho právě trápila depka, natož pak Migréna. Vplul rozjásaně do výstavního sálu, přítelkyni po boku, a rázem byl v obležení přátel. Chvála bohu. Ano, rok bezkulturna byl těžký a poznamenal nás všechny. Ale už jsme z toho snad venku…

Vladimír Houdek (*1984) vystudoval AVU Praha u Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy. Věnoval se, a „umí“, klasickou malbu, ale také koláže a experimenty s nimi. Jeho i tak spíše surreálné vidění však postupně opustil. Přišla tématika – snad – ze světa techniky a strojů snad jeho stylizace. Pracoval ale i s motivy přírodními, které neustále redukoval a minimalizoval. Vytváří s úspěchem nové vizuální formy navazující na modernistické a postmodernistické koncepty. Jeho malby, převážně vytvářené v tematických celcích, nesou v sobě odkazy konstruktivismu, kubismu či op-artu.
V roce 2010 se stal po zásluze laureátem 4. ročníku Ceny kritiky pro mladou malbu.
V roce 2012 navíc získal nejprestižnější možnou cenu určenou pro mladého výtvarníka, Cenu Jindřicha Chalupeckého.
V té době dospěl k abstrakci, v níž na jeho plátnech dominuje centrální kruh, zpracovávaný různě, různými tvůrčími postupy včetně kolážovitého lepení či opakovaného překrývání obrazové plochy. Jde o jeho, jím objevenou a nastoupená cestu a především jak se zdá nekončící proces.
Jeho díla nalezneme ve významných českých institucích, ale prezentoval je s velkým úspěchem i v zahraničí. Od berlínské Schleicher/Lange, přes budapešťskou Trafo Gallery, až po Národní muzeum současného umění v Bukurešti.

Text: Richard Koníček

Foto: Wenca Nikoníček