Galerie U Betlémské kaple
24.10. - 8. 12. 2013
Byli jsme pozváni za osobní účasti, stále čilého, umělce Theodora Pištěka, který patří k nejvýznamnějším současným umělcům, na vernisáž další výstavy jeho prací, výběru z jeho tvorby, kdy při jeho instalaci autorovi radil jeho blízký přítel Stanislav Kolíbal. Výstavu uvedl Jiří Šetlík a Libor Pešek. Rok 2013 bohatě zpřístupnil dílo Theodora Pištěka, především retrospektivní výstavou ´Ecce homo´v pražské Národní galerii, ve Veletržním paláci. Na Pištěka je vždy radost chodit…nuže, pojďme do Galerie UBK… Vždyť se prosadil na československé i světové kulturní scéně...
Věnovali jsme ji Vláčilovu filmu ´Holubice´
První výstava se konala ve Filmovém klubu (Vláčilův film ´Holubice´). Již od dětství Pištěk inklinoval k malování (z maminčiny strany genetické předpoklady s odkazem na pradědečka – malíře Františka Ženíška). Filmovými i divadelními kostýmy uměl doslovit klima děje a jeho nositele. Malba, kterou si vytříbil v Nechlebově ateliéru na pražské Akademii, se však stává jádrem jeho uměleckého přístupu ke skutečnosti. Prožil závratnou kariéru, v níž se účastnil i automobilových závodů,a mohli jsme poznat jím navržené kostýmy v mnoha filmech jako např. Markéta Lazarová, Postřižiny, Údolí včel, i v divadelních inscenacích muzikálů (Dracula, R
usalka, Monte Christo). Jak nám prozradil, bez hudby si svou práci nedovede představit, protože ji vnímá jako inspiraci.
Co nám řekl Jiří Šetlík?
Nalezl okouzlení v reliéfech, jež se mu na čas staly výrazovým prostředkem. Struktura zrezivělých a deformovaných chladičů vypovídala o druhé minci okouzlení technickou civilizací. Porozuměl a povzbuzoval ho přitom jeho ateliérový soused, sochař Zbyněk Sekal. V rámci aktuálního fotorealismu Pištěk vystihl tužby lidí, žijících za ´železnou oponou´, po životě, jehož obraz se k nám dostával pokoutně prostřednictvím efektních snímků ve světových žurnálech. Pištěk udivoval vizuální přesvědčivostí figurálních komposic, které dobu nepopisovaly, nýbrž její protikladnosti kladly otázky. Děje tajuplných snů si autor vymýšlel, když je mohl konfrontovat s pohledy na skutečnost tzv.´západního světa´. Vlastní úlohu sehrály lákavé náměty s motivy automobilů, které autor znal a měl rád z autopsie. Tázavé děje přesunul malíř postupně k iluzivním zobrazením neočekávaných dramat, jež se odehrávala v intimním prostředí interiéru, v němž ožívaly běžně užívané předměty nebo byly zakotveny v přívětivé, leč přesto záhadné krajině.
Beze stop vlivu na malbu nezůstávala ani umělcova zkušenost filmového výtvarníka. Jednou např. maně přiznal, kolik mu pro pojetí a interpretaci prostoru v obraze poskytl vjem světla, pronikajícího shůry do vymezeného prostředí, kde se natáčelo. Prostor pochopil jako fenomén životního děje. Určil jeho úlohu v klíčovém obraze Večírek u Plečnika, v němž spojil figurativní a nefigurativní elementy vyjadřování. Do úhlu jeho pozornosti se dostaly na dřeň forem poukazující geometrické zákonitosti, jejichž čistá krása neztratila nic ze své přitažlivosti. Prolomil okruh svých námětů do řádu zákonité dynamiky proměn skutečnosti, jež nás obklopuje.
Šlo o další autorův krok k objevnému vidění, když plochu obrazu překračoval konstrukcí prostorových skladeb, jimiž až brutálně násobil prožitky pocitů z jejich instalace. Vytvářel vydělené intimní kouty umělé přírody či otevíral obzor do něžné krajiny, děsil obludností snůšky zbytných předmětů, které provázejí obraz současnosti.
Navykl si provázet diváky prostorem neznáma a s nimi vést dialog. Konstrukční um vedl autora ke světelným reliéfům, jimiž mohl sám natrvalo obohacovat životní prostor. Zmíněné tvůrčí kroky ovšem neznamenaly, že by opustil formy klasického obrazu. Uhájil v jeho pojetí sílu emocionality, jejímž nositelem se stal prostor, vymezený kontrastními plochami, liniemi, sevřenými úhly, kružnicemi, koulemi ve volném pohybu, které autor souhrnně váže dramatickými vztahy. V podstatě jde o nádherný děj, jenž odpovídá orbitu našich vjemů a prožitků. Nebylo divu, že autor v posledních létech upřel pozornost v „rozmluvách s Hawkingem“ k hvězdnému nebi, které nás svou klenbou přesahuje. Potřeboval se k tomuto nekonečnému prostoru vyslovit.
Ze své povahy je Theodor Pištěk výrazný individualista, jemuž nebylo zatěžko se ztotožnit s aktivitami tvůrčích skupin – jak svědčí jeho účast na výstavách Máje či Křižovatky. Podržel si však důsledně svou nezávislost. Jediné uskupení, jež mu vyhovovalo, byla Paleta vlasti, fiktivní sdružení amatérských hokejistů generačního základu, živené dávnou oddaností k dadaistické ironii. Ostatně dvojdomost jeho projevů si vyžaduje chránit bedlivě zázemí vlastní svébytnosti. Udivující a požehnaná zůstává autorova tvořivost, o níž nás přesvědčuje na zahajované výstavě. (z textu Jiřího Šetlíka, 2013)
Ze životopisu Theodora Pištěka
- 25. 10. 1932 v Praze
- 1952 – 1959: studium na AVU v Praze (ateliér Vratislava Nechleby, čestný rok v ateliéru Antonína Pelce)
- Působil jako kostýmní výtvarník, podílel se na více než stovce filmů za kostýmní návrhy - dostal Oscara za kostýmní návrhy pro film Amadeus režiséra Miloše Formana
- Žije a tvoří v Mukařově
Galerie UBK s.r.o.
Galerie U Betlémské kaple
Praha 1 - Staré Město
Betlémské náměstí 8
Tel.: 222 220 689
Máme otevřeno: denně 10 - 18 hodin
Hodnocení: 80 %
Ing. Olga Koníčková
Foto: autorka
