Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola IV. - Co Bětuška baští? (Hamster Elisabeth)
Seriál II. - Náš křeček Bětuška 1982 – Kapitola IV. - Co Bětuška baští? (Hamster Elisabeth)
Ale nejen o tom. Křečka lze krmit prakticky vším, co je v přírodním stavu a vším, co z přírody jedlého pochází. A v tom to tkví. Co by asi naše Bětuška z přírody chtěla?
Již po týdnu jejího pobytu u nás jsme vyrazili s naším trabantíkem do přírody. Činili a činíme tak každý týden, ale tentokrát jsme měli navíc speciální úkol.
Nedaleko Vlašimi je osada zvaná Amerika a z ní vede značená cesta po hřebenu vzhůru, na vrcholek, kde se říká u Vojtěcha. Ve své době se zde konaly poutě ke vzdání náboženského díku sv. Vojtěchu, pro nějž je zde postavena i kaple. Onen sv. Vojtěch se už neslaví, ani poutě se nekonají, ale kaplička postavená místním majitelem panství na počest převedení kraje na "víru pravou" tu stojí dodnes. Procházka je to hezká, výhled na Vlašim a další vrcholky Středočeské pahorkatiny zaručen.
Dali jsme se tedy do sběru všeho, co by mohlo naší Bětušce - podle naší úvahy - chutnat, co jsme znali, anebo o čem nebylo sporu, zda je to jedlé, či ne. A tak v našem košíku se začal objevovat podběl, mateřídouška, pampeliška, trnky, šípek, jitrocel, všemožná travička, jetelíček, jeřabiny, listy ze všech stromů, co jsme potkali, jehličí, šiška, žaludy, duběnky, heřmánek, řebříček a mnoho a mnoho dalšího.
Zdaleka ne všechno pak Bětuška baštila, ale dalo se předpokládat, že když už nemůže ten tvoreček ven, má alespoň přísun potravy z přírody doma. A jedna malá zkušenost, k níž jsme později došli. Stačí vzít kelímek od pomazánkového másla, udělat do jeho víčka dírky a po přinesení travičky domů je "zelená píce" čerstvá a nezvadne. Kelímek je snadno umístitelný do batůžku či tašky. Zvadlou travičku Bětuška nebaští. Doma je vše pak třeba vysypat, přebrat, očistit, zbavit smetí i broučků (které není třeba zabíjet, ale stačí je s kusem stébla vyhodit někam do trávy. Jsou součástí přírody živé - a ta je čím dál vzácnější - tak ať se do ní zase vrátí). Očištěnou travičku a píci dáme zpět do krabičky a s krabičkou do lednice. Nezmrzne a vydrží tak až tři dny čerstvá. Baštila ji i Bětuška. Nejraději měla pampelišku, jetel a žaludy, z ostatního uzobávala tam či onam. Pestrý stůl je, jak známo, přece jen přitažlivější a zdravější. I pro člověka.
Kromě těchto přírodních zdrojů baštila i to, co je zdravé pro nás. Zelí, kapustu, salát, všechno zelené od zeleniny (petržele, mrkve, celer), ale i zeleninu samu. Rajčata, květák, jablka, hrušky. Veškeré ovoce a dokonce i meloun. Avšak nejen vitamíny živ je člověk, a tedy i Bětuška. A tak stravu doplňovaly kroupy, vločky, rýže, čočka.
U té bych se zastavil. Když ji ve své mističce objevila, nadšeně se na ni vrhla. Byla to však klauniáda. Křeček používá předních nohou - ručiček - k přidržování potravy. Jenže pouze k přidržování. Inteligentnější živočichové, zejména opice a my do předních uchopujeme. Zcela promyšleně. Proto jsme se z opice mohli vyvinout. Opice začala myslet a pracovat. Začala používat rukou k uchopování předmětu a právě díky rukám i přetvářet okolní přírodu. Žádný z nižších živočichů to nedokázal, a tak jsme se museli vyvinout jedině z opice. A ne - třeba - z křečků. A tak Bětuška, stejně jako ostatní křečci se řídí čichem a pudy - ne rozumem - a okolní přírodu - potravu - bere nejprve do tlamičky, pak se - polosedě, polostoje - umístí na zadních a předními si potravu přidrží. V tu chvíli to sice vypadá, že má ruce a jimi způsobně baští, ale není to tak. Stačí, aby jí sousto upadlo. Nikdy si jej nepodá znovu přední tlapkou. Bere ho do tlamičky,
Předními hrabe v zrní, předními se myje, předními se přitahuje, když někam leze, ale předními si nikdy nic nepodá. Stejné to bylo i s tou zmíněnou čočkou. Vzhledem k velikosti ji vzala do tlamičky. Podala si ji i do předních tlapek, ale těmi ji nedokázala přidržet. Kulatá a tvrdá zrníčka jí z drobounkých prstíčků vyklouzávala, takže s tím nešťastným zrnkem začala úchvatně žonglovat. Vyskočilo jí z pravé tlapky, náhodně je chytla do levé, čočka však opět vyklouzla a vyskočila vzhůru, trefila ji do čumáčku a spadla. Zkusila to ještě dvakrát nebo třikrát, a pak zanechala svých pokusů. Nás přiváděly k smíchu, jí k zlosti. Nebo k úžasu. Mírně připitoměle zůstala stát na zadních, skrčila své ručičky na prsou a dívala se s výčitkou a nechápavě na nás. Uprostřed smíchu jsme se oba, já i má žena Olinka přestali smát, protože nám Bětušky začalo být spíš líto. A rozhodně nám bylo jasné, že čočku v přírodním stavu nedostane. Čočková zrnka bude třeba rozsekat. A Bětuška, jako by nás v tom chtěla utvrdit, znovu očichala lákavé zrnko, znovu se pokusila a znovu to dopadlo stejně. Dívala se na nás výmluvně, jakoby chtěla říci: "Voní to sice lákavě, ale jíst se to nedá." Pak na nás vrhla pohrdavý pohled a odešla. "Šaška vám tu dělat nebudu..."
Kromě uvedených základních potravin má dostávat i doplňky. Vyzkoušeli jsme slunečnice, kukuřici, pšenici, ale i oříšky vlašské či lískové (burské ne, jsou pražené, tedy ne v přírodním stavu) a jádra ze všeho možného. Z jablek, mandarinek, pomerančů, grapefruitů. Dá to trochu práce, ale křeček si pochutná. Stejně jako baštíme my brambory, maso a mléčné výrobky, stejně tak je baštila i Bětuška. Ale vše v co nejpřírodnějším stavu. Brambor oloupaný, to ano, ale jinak syrový. Pokud se týká masa, je lhostejné, jaké. Je však nezbytné, aby bylo uvařené. Tady platí výjimka. Toho masa se rozumí kousíček. Libového. Telecího, vepřového, hovězího, ale i drůbežího či zvěřiny. Vaří se ve vodě. Bětuška ho má dostat jednou za týden, kousek ve velikosti kostky cukru. Pokud jde o maso syrové, jedná se jen o moučné červíky a další bílé živočichy.
Zkusili jsme i housenku. Podařilo se nám ji jednou přinést spolu s kytičkami z venku. Měřila asi dva centimetry, byla zelená a měla špičatou hlavu. Už proti nám se stavěla bojovně. Zvedla horní polovinu těla, otvírala ústa a snad by na nás i útočila. Prostě, šla z ní hrůza a báli jsme se jí i my. Říkali jsme si však, že by se mohla Bětušce jevit méně ošklivá a mohla by jí třeba i zachutnat. Inspirovala nás k tomu totiž má vzpomínka na událost, jež se odehrála kdysi v mém dětství s naším Honzou. I tehdy jsme totiž objevili housenku. Chlupatou a také zelenou. Byla v květáku. Dali jsme ji Honzovi do klece. Honza nebohou housenku očichal, prohlédl si ji a zakousl. Tím to však nekončilo. Obratně ji sloupl, jako když si stahujete ponožku z nohy, takže zůstala stažená housenka a naruby obrácená kůže. Na tuto nechutnou podívanou jsme zírali v děsu. Honza naopak vypadal velice spokojeně. Kůži z housenky vzal do zubů a energickým pohybem hlavy ji vyhodil z klece ven, směrem k nám. V děsu jsem tehdy prchl. Máti se dělalo špatně. Dobře bylo jen Honzovi. V klidu onu housenku snědl, ne nakapsoval, ale opravdu snědl a s rozkošně velikým bříškem se odkulil do svého kutlochu, kde pak usnul a spal a spal.
Vedeni tedy touto vzpomínkou, jsme se rozhodli, i přes svůj vnitřní odpor, poskytnout i naší Bětušce totéž potěšení. Bojovnou housenku jsme dali do krabičky od pásky do psacího stroje a schovali na dno do ledničky. Večer, když naše Bětuška vstala a pustila se do své bašty, přinesli jsme onu housenku, vyklopili ji z krabičky a dali Bětušce na tácek. Za chviličku se housenka probrala a začala zkoumat své okolí. Pohybovala se spíše zvědavě než jakkoli ustrašeně. A my čekali. A konečně se potkaly. Bětuška a housenka. Bětuška mířila ke vločkám a housenka od nich. Potkaly se, a jak bylo znát, lekly se obě. Housenka však překvapila nás a zejména Bětušku. Postavila se do své bojové pozice. Bětuška však o vteřinu později bleskurychle vyrazila kupředu a housenku na první zásah zakousla. A to bylo vše. Nechala ji ležet, odešla a pokračovala ke své cestě k vločkám. Nevšímala si jí ani později. Vypadala klidně. Housenku, na niž jsme se nemohli dívat, musela má žena Olinka odklidit, neboť já se jí štítil. A to bylo vše, jak se zdálo. Ale nebylo. Stačilo, ať už já či má žena Olinka, rukou přiblížit se k Bětušce. Okamžitě se postavila na zadní, předními tlapkami začala sekat kolem sebe, otvírat tlamičku a cenit zoubky. Šel z ní strach. Vypadalo to, že onu bojovnou housenku brala jako útočníka a o nás si asi myslela, že jí snad chceme dát do akvária další. Jinak si to neumíme vysvětlit. Od té doby samozřejmě již nikdy Bětuška housenku nedostala a my ji už nikdy neviděli v bojovné poloze. Pokud si dobře pamatuji, ani onen dávný Honza z dětství už nikdy žádnou housenku nedostal. Zvedal se nám žaludek z té pohozené kůže.
Takže, housenky a moučné červy dostat křeček má, to asi ano, ale jen mírumilovné A nechť mu je dává ten, kdo na to má náturu. Pokud se týče té mléčné stravy, může křeček dostat i kousek tvrdého sýra (měkký ne, ten se lepí a křečka neláká) a tvarohu. Opět se doporučuje kus tvarohu jedenkrát do týdne. Není vhodné ho dát společně s masem. Bětuška by byla ráda, to ano, neboť obě pochutiny ji moc lákaly, ale obě porce - zhruba v té zmíněné velikosti kostky cukru - mají takovou vydatnost, že by Bětuška musela být otesánek, aby to zpocívala. Ty dva kousíčky mají váhu dohromady cca 3 gramy. Jenže, vezměme si - v mém případě kalkulačku, v případě bystrých počtářů tužku, papír a vlastní hlavu - a spočítejme si: Bětuška vážila cca 10 dkg, tj. 100 g. Ty 3 gramy tedy tvoří 0,03, tedy 3 % z váhy těla. Jestliže váha člověka je třeba 70 kg, pak 3 % z toho jsou 2,1 kg. To znamená sníst na posezení 1,4 kg vařeného masa a 0,7 kg tvrdého tvarohu. A to už je porce! Děti by mohly polovic. Ale i tak to v praxi znamená 4 řízky a 1,5 balíčku tvrdého tvarohu.
Bětuška však, jako každý křeček, byla rafinovaná. Měla lícní torby, hovorově kapsy a do těch si uložila vše, co nestačila, nebo už nemohla sníst. Kapsovala se, jak se říká. A do kapes se toho vejde opravdu hodně. Sahají až k bokům a začínají v tlamičce, jako u nás tváře. Jsou dvě, takže plně nakapsovaný křeček je nafouknutý jako balónek z pouti. V pelíšku - a v případě Bětušky přímo v domečku - zase tlapičkami vystrká kořist ven a během dne, ve spánku ji baští.
Dáme-li tedy křečkovi potravy moc, tak to, co mu chutná, odnese do domečku, a tam to schová. Na potom. A to může být i za značně dlouhou dobu, takže by se potraviny mohly kazit. Proto jsme se nikdy ani nepokoušeli dávat Bětušce tvaroh i maso naráz. Je to zbytečné.
A ještě k tomu mléku. Mlíčko pije. Přesto, že jsme nikdy nečetli, že by křeček měl, či mohl mlíčko dostávat, pamatoval jsem si ze vzpomínek na Honzu, že mléko dostával a nijak mu nevadilo. Potvrdili mi to i zkušenější chovatelé. Bětušce navíc chutnalo. Došlo to dokonce až tak daleko, že nic jiného nepila. Jen převařené mléko. Vodu, i když ji dostávala dvakrát denně čistou, nepila. Zvykla si zkrátka na mléko a konec. Podle odborných návodů by bylo správné, aby měl křeček zavedenu vodu tekoucí. Dělá se to - podle odborných návodů - tak, že do uzavíratelné láhve (stačí ta, jež je prodávána jako příslušenství k jízdním kolům) se dá voda a láhev se uzavře. Neprodyšně se do ní zavede tenká a krátká hadička. Voda, jak známo z fyziky, vzlíná. Čím tenčí trubička (říká se jim kapiláry), tím lépe hladina vody stoupá vzhůru. Stejně se má chovat i voda v trubičce z umělé hmoty. Zavede-li se tedy jeden konec do láhve s vodou a druhý do nějaké misky, překapává voda nepřetržitě a je tedy "tekoucí". Křeček pak může olíznout volný konec trubičky a kapička mu zůstane na jazýčku. A další se zas utvoří v ústí trubičky. Může tedy pít, kolik chce. V činnosti jsem tento systém viděl pouze při pěstování rajčat u kolegy v práci. My jsme ho nezaváděli. Zařízení by totiž muselo být instalováno dovnitř akvária a vyvolávalo by dva problémy. Buď by po něm Bětuška v nestřeženém okamžiku mohla vylézt z akvária, anebo - a to by se asi stalo dřív - část tohoto důmyslného zařízení by sbaštila. Neboť, jak už jsem jednou napsal, Bětuška byla drobný hlodavec, a tak drobně, leč vytrvale hlodala vše, co se dalo. A umělá hmota se dá. A v obavě, aby tyto nezničitelné materiály nedostala do svého žaludku, jsme jí raději tu tekoucí vodu nezaváděli. Vodu jsme raději stále obměňovali, mlíčko měla v mističce. Nijak si nestěžovala.
Richard Koníček
Foto: internet