Úvod > S politiky se netančí/ Not dancing with politicians aneb koláž není jen cosi s čímsi pospojovat, koláž je sdělení a to chce rozum, nápad a cit

S politiky se netančí/ Not dancing with politicians aneb koláž není jen cosi s čímsi pospojovat, koláž je sdělení a to chce rozum, nápad a cit

25.06.2021 17:31

S politiky se netančí/ Not dancing with politicians

15. 6. – 4. 7. 2021

Galerie kritiků

Koláž je výtvarná technika (podle francouzského „collage", tj. lepení), při níž se na zvolený podklad lepí jiný materiál, většinou vystřižený nebo vytržený, v záměrně neobvyklých souvislostech, s novým významem. (Wikipedie)

Koláž je tak trochu cesta jak se vyjádřit výtvarně, když neumíme kreslit ani malovat. Kdo z nás si nevyzdobil různými obrázky sklo na pracovním stole. Který z mužů v továrně disponujících skřínkou na pracovní oděv a soukromé věci, nevyužil vnitřní stěny dveří k výzdobě. A kdo z nás starších pamatujících nástěnky, nejen ty politické, nemusel ve škole či v jiné souvislosti alespoň jednou vyzdobit onu nástěnku. Hlavně před 1. májem to bývalo aktuální, že… To vše jsou vlastně také koláže. Rozhodně ne zrovna umělecké, ale čistě účelové, amatérské, recesistické, či propagační. Jak kdy a jak kdo. Z některých koláží byl průšvih, jiné byly až moc servilní, a jiné hodně nemravné. Výstava v Galerii kritiků nám ale ukazuje koláže na vysoké umělecké, ale hlavně myšlenkové úrovni. A stojí se na ně jít proto podívat a popřemýšlet.

Na okraj výstavy

Protože se výstava koláží koná v galerii nanejvýš prestižní, umělecky i odborně, Galerii kritiků, a protože kurátorkou této galerie je paní Vlasta Čiháková Noshiro, tedy osoba z nejpovolanějších, vznikl k výstavě kurátorský text, připravený formou odborné eseje, který by bylo přímo hříchem necitovat v plném znění. Laik se z ní hodně dozví a odborník se také ještě v něčem poučí…

O společensky angažované koláži - Mgr. Vlasta Čiháková Noshiro Ph.D.

„Nejúspěšnější formu koláže dnes tvoří společensky angažovaná koláž, vycházející často ze streetartového umění, založená intermediálně na kombinované technice s malbou, kresbou, fotografií, objektem, asambláží apod. Ve vztahu k realitě je nositelem významuplného poselství jakožto sofistikovaný produkt dobové informatiky, aniž by nutně musela pojednávat i politická témata. Proto název letošní výstavy u příležitosti Světového dne koláže 2021 a její tematické zadání se zakládají především na společenské angažovanosti a sociokritické reflexi problematiky dnešního světa.

Koláž jako jedna z originálních technik 20. století se zrodila v éře modernismu. Umožnila vystihnout umělcům přesnou významovou vazbu k určitému tématu či události, pro kterou by jinak těžko hledali vhodný způsob vyjádření. Koláž posloužila jako nástroj k osvobození kreativity od racionálního myšlení, stala se sociokritickým symbolem městské kultury. Poprvé byla zaznamenána v desátých letech minulého století v rámci syntetického kubismu Georgese Braquea, Pabla Picassa či Juana Grise, dále si ji osvojili dadaisté Kurt Schwitters, Hannah Höch či Raoul Hausmann a surrealisté, např. ve svých románech-kolážích Max Ernst. U nás byla tvorba obrazových koláží charakteristická především pro poetiku Devětsilu, kde šlo také o vzájemné propojení uměleckých disciplin. Nejvýraznějším poválečným tvůrcem české koláže se stal básník a výtvarník Jiří Kolář, zastupující první generaci vizuální poezie 60.let (Karel Trinkewitz, Václav Havel, Ivo Medek, Jan Kotík, Josef Hiršal, Běta Kolářová aj.), jenž dodal koláži jako výtvarné disciplíně nový rozměr a stal se jedním z nejznámějších českých umělců ve světě. V rámci nových technických postupů obohatil metodiku koláže o řadu variant, v nichž banální materiály povýšil na exkluzivní prvky uměleckého výrazu. Naši současní autoři vesměs vycházejí z poučení vizuální tvorby generace 60. let a tehdejší pop-kultury, obohaceni o pozdější intermediální zkušenost postkonceptuálního umění.

Koláž zahrnuje celou škálu možností výsledku díla ve dvou- až třírozměrném provedení. Podkladem i nalepovaným materiálem bývá nejčastěji papír s použitím tiskovin, ale také fotografie, obalů nebo předmětů nalézaných v městském šrotu. V tomto směru je koláž úzce spjata s estetikou průmyslového a spotřebního odpadu. Pojem intermediality však koláži umožňuje i kombinaci textových či obrazových prvků informačního odpadu s malbou či kresbou, takže dílo vzniká také na plátně či jiném, třeba plastovém podkladu“.

A nyní o jednotlivých autorkách a autorech

Klaudie Hlavatá (1992)

zkoumá hranice tělesné a duševní intimity v souvislosti s osobní zkušeností. Vyjadřuje propojení figurativní malby s klasickou a digitální koláží. Na jejích obrazech jsou zobrazeny čitelné postavy, často však fragmentárně či s dokreslením. Plochu doplňují fotografie nebo různé výstřižky z novin a časopisů. Vzniká mnohavrstevnatý obraz, jenž představuje opakující se životní události či stálé otázky lidského bytí. Podstatným výrazovým prvkem autorčiných děl je práce s plexisklem – vkládané fólie s prázdnotou meziprostoru a průhledností jakožto materiálové metafory, kladoucí důraz na transparentnost sdělení. Obrazy jsou tříděním mnoha materiálů a motivů, jež autorka skládá v jeden celek a interpretuje tak realitu, na níž ulpívá jedinečný existenciální zážitek.

Jitka Kopejtková (1973)

fotografka, zabývající se i streetartem, v němž se zaměřila na strhávané plakáty z pouličních plakátovacích ploch a jejich fotografický přenos na plátno, k zachycení autentické a neopakovatelné atmosféry města. Věnuje se zároveň klasické koláži, zaměřené na pop kulturu a specifikum masové spotřeby. Její významnou optickou ikonou se staly plechovky nápojů všeho druhu, pivem počínaje, zdravotními drinky konče, tak jak jsou symbolem rychlého konzumu naší doby. Autorka vychází z banálních materiálů každodenního života a vytváří z nich umění městského odpadu. Totéž se vztahuje na motivy, převzaté z reklamních či komerčních mýtů masově spotřební kultury.

Pavel Dušek (1992)

obrazové východisko tohoto umělce spočívá ve streetartové činnosti i zájmu o herní prostředí, v němž vyrůstal a jež ovlivnilo rukopis jeho malby v propojení s reálným světem. Vizualita je pro tohoto autora nejsilnějším prvkem, jenž má diváka oslovit. Obrazy koncipuje jako dialogy mezi zobrazovanými předměty, formálně postavenými na kontrastu a různorodosti použitých malířských prostředků, od hladké plochy po pastózní struktury. Jako materiálový podklad autor neváhá použít i kolorovaný beton, odkazující k jeho práci v exteriéru. Jde o dlouhodobou sérii maleb, s níž expandoval do veřejného prostoru, s otázkou po křehké hranicí mezi uměním a vandalismem. Sepětí reálného světa s hrou stojí za řadou jeho obrazových realizací, vnášejících prvek hravosti do provozu městských ulic.

Jan Miko (1978)

věnuje se dlouhodobě tématu podzemních drah různých světových metropolí. Původně holdoval streetartu v punkovém životním stylu, je jedním ze zakládajících členů Graffiti scény v Praze. Maloval převážně ve veřejném prostoru na zdivo a vozy metra, fascinovalo ho pouliční prostředí velkoměsta. Od doby svého studijního pobytu v Paříži a Berlíně se však věnuje malbě ve stylu tzv. industriální abstrakce s prvky koláže. Je mu blízké i prostředí Prahy, kde žije a pracuje, avšak jeho tvůrčí život byl vždy nesen touhou po poznání jiných společenských subkultur a vyznačoval se stálým cestováním. Je oceňován, že tímto způsobem upevňuje i svoji pozici na mezinárodní umělecké scéně.

David Strauzz (1976)

narodil se v Kanadě, avšak před několika lety se usadil v Praze. Využívá techniky koláže, dekoláže a asambláže, kombinuje různé materiály a nalezené objekty s cílem vytvořit lepší vizuální prostředí a zachytit kulturní klima současné městské kultury. To ho vede k proklamaci tzv. „stínového realismu“ - vyjadřování momentek lidských osudů za masově vyráběnou oponou sociálních médií. Chce, abychom reflektovali náš pohled nadměrné závislosti na moderních technologiích jakožto mechanismu, bránícího přirozené mezilidské komunikaci a sociálnímu chování. Zabývá se aktivně tvorbou “muralů“ - uměleckého směru zaměřeného na velkoplošnou malbu stěn ve veřejném prostoru, kde díla jsou většinou objednávána za účelem renovace městských zdí a jejich výzdoby.

Jürgen Strege (1956)

ve svých obrazech představuje často historické scenérie, jež v kombinaci figurativních prvků zobrazujících naši současnost získávají formu aktuálního společenského komentáře. Citáty a nalezené motivy obrázků umisťuje do fiktivního nadreálného kontextu, jehož význam si vesměs sami interpretujeme. Po určitou dobu vyjadřovaly pramen jeho inspirace malované poštovní známky. Podivné scenérie a způsob malby obratně sázejí na dokonalost a jasnost ukázky, dokládající, že se pohybujeme v imaginárním prostoru naší kulturní paměti. Obrazové materiály odhalují samy sebe jako kryptickou, důvtipnou hru s uměleckohistorickými odkazy. Pomocí formálních a narativních prvků je divák uváděn do obrazové formy významového bludiště.

A na závěr, ještě jednou Vlasta Čiháková Noshiro

„Koláž je odrazem nebývalého rozvoje vědy a techniky i přenosu informací, jejichž nepřiměřené množství a nepřebernost vyvolává v umělcích potřebu utřídit sdělení, pokusit se sladit cit s myšlením, navrátit vztah člověka ke skutečnosti do přirozených mezí a rozměrů. V důsledku mnoha intertextů, obsažených v koláži z důvodu, že metodicky zakořenila v různých oborech umění a intermediálně vytváří hybridní vizuální jazyk, se rodí metafory různých forem společenské angažovanosti, jež svou významovou a estetickou hloubkou si nezadají s politologií, na uvědomělé občanské úrovni.“