Úvod > Problémissky aneb když my ženy představujeme stále jakousi menšinu či válčíme-li nejen proti soutěžím krásy…

Problémissky aneb když my ženy představujeme stále jakousi menšinu či válčíme-li nejen proti soutěžím krásy…

29.05.2020 12:07

Lucerna - Praha

28. 5. 2020

Na novinářské projekci filmu Problémissky, která se konala ve velkém sále Lucerny, jsme zhlédli první film, který distribuční společnost Bioscop uvedla po vynucené koronavirové pauze do českých kin.

Koprodukční film Problémissky režírovala Philippa Lowthorpe, oceňovaná britská režisérka a držitelka prestižní filmové ceny BAFTA. Příběh natočený podle skutečné události obsahuje neopakovatelný britský šarm, vtip i napětí, a také hvězdné obsazení. Hrají zde Keira Knightley (Piráti z Karibiku), Jessie Buckley (seriál Černobyl), Greg Kinnear (Lepší už to nebude), Suki Waterhouse (Deštivý den v New Yorku), Gugu Mbatha-Raw (Kráska a zvíře) a další.

V roce 1970 se v Londýně konala soutěž Miss World. Ta byla ve své době nejsledovanější televizní show světa s více než 100 miliony diváků. Moderoval ji legendární britský komik Bob Hope (Greg Kinnear). Miss World 1970 ale rozhodně neprobíhala hladce a ze soutěže se stala doslova divoká jízda. Rozhodnutí organizátorů povolit účast dvěma ženám z Jihoafrické republiky vzbudilo kontroverzi a napětí ještě před začátkem.

Ale skutečný rozruch měl teprve přijít. Jeho epicentrem se stala feministická aktivistka Sally Alexander (Keira Knightley), členka nově vzniklého Hnutí za práva žen. Emancipované dámy prohlašovaly, že soutěže krásy dehonestují a ponižují ženy. A to se rozhodly dát najevo v přímém přenosu. Na diváky celosvětového živého vysílání tehdy čekala víc než jen jedna senzace…(oficiální text distributora)

Začínáme…

Film, o němž můžeme říci, že je docela akční,

začíná nepříjemným výslechem dospělé studentky

(již rozvedené s malou dcerou) u přijímacích zkoušek na školu.

Poté se Sally Alexander,

již dlouho nespokojené se svým ženským údělem,

Setká s radikální aktivistkou Jo Robinson,

mladou, avšak naivní,

organizátorkou Hnutí za práva žen.

To splňuje Sallyiny požadavky na práva žen,

zejména nejen v rodině,

takže je do hnutí zcela vtažena bez ohledu na svou rodinu.

„Z pohledu žen z Hnutí za osvobození žen

šlo o sexuální objektivizaci ženských těl.

Ty dívky byly na jevišti při Miss World přísně posuzovány,

prohlíženy, známkovány.“

Sallyiným spouštěčem

k zapojení do tohoto hnutí bylo,

když viděla reakce své malé dcerky,

která se na soutěž krásy dívala v televizi.

„Skutečnost, že se jedná o rodinnou zábavu,

že tohle je něco, o co by měla každá malá holčička usilovat,

že tak by měla chtít vypadat…

Prostě, že by mělo být důležité pouze to,

jak vypadá a ne to, co si myslí nebo dělá.

Tohle nová generace žen začala považovat za naprosto pobuřující.“

Megahvězda celé show,

Bob Hope,

který se po delší době uvolil moderovat tuto show,

byl sexista a proutník,

který utrpěl při moderování Miss World 1970 svůj životní první šok,

když se aktivistky v průběhu shov náhle zvedly z řad….a jak to dopadlo?!

Jak asi, že?!

Co řekli tvůrci filmu o Miss World 1970

„Problémissky je film o soutěži Miss World 1970

vyprávěný z několika různých hledisek,“

vysvětlila režisérka Philippa Lowthorpe.

„Hlavní důraz je však kladen na dvě skupiny: na mladé ženy, které se rozhodly narušením soutěže sdělit světu své poselství o svobodě a rovnosti a na mladé ženy, které se přihlásily do soutěže krásy, aby využily příležitosti, kterou jim Miss World nabízela a které doufaly, že je ve světě proslaví.“

Producentka Suzanne Mackie z Left Bank Pictures

scenáristka Rebecca Frayn

objevily tento příběh v roce 2010

v pořadu The Reunion na BBC Radio 4,

ve kterém mluvily klíčové účastnice zapojené do akce v roce 1970.

Mezi nimi byly Sally Alexander

Jo Robinson z Hnutí za osvobození žen

Jennifer Hosten (Miss Grenada), vítězka roku 1970.

Scénář vznikal v průběhu následujících 6 let.

V roce 2016 Andy Harries z Left Bank Pictures

poslal scénář Cameronu McCrackenovi,

výkonnému producentovi a generálnímu řediteli společnosti Pathe.

„Důvod, proč mě scénář nadchnul, byl to, že byl ve vyprávění nestranný - oslavoval i zpochybňoval všechny ženy, jak aktivistky, tak i soutěžící a objektivně se snažil zobrazit různé způsoby, jakými se ženy rozhodly hledat své místo ve světě ovládaném muži. To mi připadalo svěží, zábavné a provokativní,“ řekl McCracken.

Během výzkumu pohnutek Hnutí za osvobození žen

scenáristka Rebecca Frayn zjistila,

že jejich požadavky zahrnovaly

„stejnou odměnu za stejnou práci,

pomoc s péčí o děti,

dostupnou antikoncepci

rovné příležitosti ke vzdělání

- opravdu základní věci, které ženy v té době neměly.“

A pokračovala:

„Je snadné zapomenout, jak málo žen bylo ve vedoucích pozicích. V době, kdy pouze 2% žen byly poslankyně, když se vdané ženy stále oslovovaly jménem svého manžela a potřebovaly manželovo svolení, aby si mohly půjčit peníze, soutěž Miss World pomohla světu uvědomit si nechutný fakt, že hlavní hodnotou ženy bylo líbit se mužům. A aby toho nebylo málo, rok 1970 byl rokem, kdy bulvární noviny The Sun začaly otiskovat na svých stránkách polonahé ženy.“

„Hnutí za osvobození žen náhle přinutilo globální publikum k otázkám a zpochybnění morálky soutěže,“ poznamenala producentka Mackie. “

A v tom obrovském rozruchu a zmatku Miss World 1970 navíc vyhrála černoška. V tomhle podle mě spočívá genialita tohoto příběhu. Pochopitelně jsme šokováni tím, jak byly ženy před 50 lety hodnoceny a posuzovány. Ale pro soutěžící, které pocházely ze znevýhodněného prostředí, soutěž znamenala fantastickou příležitost a rozšíření možností, které by jim jinak byly uzavřeny. A toto poselství o kráse v rozmanitosti nikdy nebylo důležitější - stačí si přečíst tweety od Michelle Obamy nebo Oprah, které oslavovaly loňskou černošskou vítězku Miss Universe.“

Dopřejme ostatním současný názor, i když odlišný …

„Film Problémissky bude možná vyvolávat také problémové diskuze. Zejména v dnešní době, kdy se ženské hnutí ozývá a v některých zemích přerůstá až do extrémních poloh. Zejména v oblasti zámořského zábavního průmyslu je to skoro až hon - ne na čarodějnice, leč na muže. Druhdy lepé děvy si najednou ve velkém vzpomínají, po půl století, na své milostné kariérní románky a vzhledem k atmosféře doby, je z ničeho nic převrací v násilné akty a mužský despotismus. Jistě, kus pravdy na tom určitě je, ale procesy, štvanice a dehonestování z jednoho úhlu pohledu k cíli, jenž je v jádru ale veskrze správný, k tomu nevedou.

Uznat rovnocennost žen a mužů by mělo být správné.

Ale ne tak, že ženy budou fárat do dolů a muži dělat manekýnky. I když i to už se děje. To vše je především extrémní hysterie. I také to Me Too.

Ne, tudy cesta nevede a nepovede, byť je motivována a dlážděna nejušlechtilejšími myšlenkami. Chlap je chlap. To je genetika. A žena má být žena. Čímž není vůbec řečeno a nemá být ani myšleno, že on má mít navrch, že on je macho, zatímco ona má být podřízena a sloužit mu jako nástroj ukájení a zdroj jednostranného štěstí. Žena i muž jsou dvě strany téže mince a jedna bez druhé být nemůže. Jen si to musí přiznat obě strany, což není, nikdy nebylo a ještě dlouho nebude snadné. Kam by to mohlo vést, naznačil už v roce 1983, geniální film Sexmise. A nebyl jediný…

Matriarchát je totiž jen líbivá legenda z dávnověku. U nás údajně končil předáním stolce kněžnou Libuší Přemyslu Oráči, jak známe z literatury, ale kdo u toho byl? Matriarchát je jen výplod kdysi vlivné hypotézy švýcarského antropologa J. Bachofena z 19. století Ale i on datoval jeho zánik vágně, kamsi do pravěku, a od té doby byl už jen a jen patriarchát. Historici však nezvratně dokázali, že v autorem citovaných vzorových společenstvích nikdy žádná ´vláda žen´ skutečně nepanovala. Snad jen z pudu záchovy rodu, kult matek.

Takže chtějí-li moderní ženy opravit svět a zbortit vládu mužů, dnes a naráz, v časech, kdy se už prokazatelně - evoluční cestou - dopracovaly postavení ve společnosti nesrovnatelného minulosti, byť dosud stále značně diskutabilního a nedostatečného, nedosáhnou toho revolucí a už vůbec ne tak, že ji zažehnou anarchií. Nejznámější anarchista v dějinách Michail Alexandrovič Bakunin, ruský to revolucionář, ideolog anarchismu s tím také nepochodil. Nehlásili se k němu ani bolševici při ruské VŘSR.

Film Problémissky naznačuje, že je dobré a nutné vztahy napravovat. Ale hlavně ukazuje, že tudy, kudy se rozhodly jít ony bojovnice, cesta nevede. A efekt je pak žel opačný. Devalvující celý, jinak ideově - nikoli provedením - smysluplný požadavek. Celkem rozumně film také ukazuje druhou stranu věci. Missky, jež za to, co se děje, nemohou, mají k tomu specifické důvody a často je to v jejich prostředí, mnohem větší mise pro tutéž věc než ona anarchie.

Je dobře film zhlédnout. Je dobré se nad ním zamyslet, ale dějiny ženského hnutí ani světové filmové dědictví tenhle film nikam nepostrčí. Navíc je to ´jen´ film historický. Za půl století se opravdu už mnohé změnilo, a to právě ve smyslu boje oněch aktivistek. Stalo se tak ovšem nikoli anarchií nebo revolucí, ale evolucí. A za tu je třeba bojovat. Legálními prostředky a s urputnou trpělivostí. Bojuje se totiž proti systému nastavenému už na počátku civilizace. A máme ho v genech. My muži, ale i ženy. A v DNA pořádně hluboko zakořeněný…“. Richard Koníček

Titul filmu: Problémissky