Pocta Adrieně Šimotové aneb ´vzkaz v mé tvorbě je možné najít´

08.09.2016 09:10

Pražská křižovatka – kostel sv. Anny – Praha

2. 9. 2016

 

Osobnost formátu Adrieny Šimotové není třeba nikomu, kdo se zajímá o výtvarné umění (ale i o filozofické myšlenky), představovat. A. Š. (6. 8. 1926 - 19. 5. 2014) patří k největším osobnostem českého poválečného umění. Nikdy se nezaměřila jen na jeden způsob vyjádření. Její tvorba se totiž dotýká čisté kresby, malby, vyjadřuje se grafikou a zvládá i sochařství.

 

V podstatě bychom ji ale mohli považovat i za spisovatelku. Za moudrou a poučenou filozofku. Napsala sbírku básní, ale značná část knih byla původně ´jen´ katalog její výstavy. Textová část těchto publikací, ať už přímo z pera Adrieny Šimotové či formou sdělení tlumočených těmi, kdo s ní měli to štěstí promlouvat, mají hloubku, jež je rovnocenným doplňkem myšlenkového poslání autorčiných prací výtvarných. Za jiné zmiňme publikaci nazvanou Adriena Šimotová: Vyjevování (2008 - 10) = Revelations: Galerie Rudolfinum, 7. 4. -19. 6. 2011 - Adriena Šimotová, která vyšla česky a anglicky a dočkala se už 11 (!) vydání.

 

Neúprosný čas přináší smutná výročí 

Pohled na datum narození A.  Š. říká, že letos by jí bylo 90 let. A také, že je to již 2 roky, co nás opustila. No, opustila, fyzicky, ale duševně ne. Její pozoruhodná spirituální díla tu zůstala a zůstávat budou jak perly na štítě české výtvarné scény. A tak se bude i nadále připomínat nám všem vděčným divákům a návštěvníkům galerií, které práce Adrieny Šimotové uvádějí. A stejně tak se i rádi vrátíme, alespoň občas, k niterným slovům a myšlenkám autorky.

 

 

 

 

Připomínky výročí bývají (žel) různé, ale tato, věnovaná Adrianě Šimotové, byla výjimečná

Přátelé, kolegové, osobnosti všech oborů, jež se s Adrienou Šimotovou znali, či alespoň nějak absorbovali její tvorbu, měli jasno. Připomínka jejích nedožitých devadesátin je nezbytná a potřebná. Otázka zněla, jak k tomu aktu přistoupit. Otázka ležela především na Nadačním fondu Adrieny Šimotové a Jiřího Johna, na kurátoru malířčiných výstav Pavlu Brunclíkovi a řadě dalších osob, jejichž snahou bylo připomenout výročí důstojně a neotřele. Což se také stalo a zdařilo. My za www.www-kulturaok-eu.cz jsme díky pozvání od Nadačního fondu Adrieny Šimotové a Jiřího Johna měli tu vzácnou čest připojit se k ostatním účastníkům hluboce meditativního zážitku, jaký nám a celé řadě osobností z oborů výtvarného, architektury, literatury, žurnalistiky a společensky opravdu angažovaných lidí, organizátoři připravili.

 

Mimořádný komponovaný koncertní pořad na mimořádném místě

Možná až příliš skromní pořadatelé nás zvali u příležitosti 90. výročí narození Adrieny Šimotové na koncert pořádaný na její počest. Jak se ukázalo, zdaleka ale nešlo o koncert jako takový. Kombinace zpěvu, hudby a mluveného slova, navíc citujícího skvělé a lidské pasáže z autorčiných úst, přednášené takovou hereckou osobností jakou je a vždy byla Marie Tomášová, formou komponovaného pořadu, je už samo o sobě zážitek. Umocněn byl navíc tím, že akce se konala v emociálně působícím kostele sv. Anny –  Pražská křižovatka (Zlatá 240/10, 110 00 Praha), kde je - mimo jiné, ale- především od roku 2004 nainstalováno, ještě za života a osobní účasti autorky obrazu na základě projektu architektky Evy Jiřičné, fenomenální dílo Adrieny Šimotové Extatická postava.

 

Velebnost a meditace

Tak by se dal charakterizovat program připravený organizátory. Povznášející úvod. Za tklivého ženského zpěvu. O skvělý sopránový part se postarala Barbora Kabátková, jedna z našich nejvyspělejších pěvkyň specializujících se na středověkou hudbu v dobovém stylu. Zpěvačka při písni prezentované a cappella (zpěv bez hudebního doprovodu) dokráčela z hloubi chrámu za diváky postupně středem auditoria až na pódium. Zvolené písně z tvorby středověké mystičky Hildegardy z Bingenu(1098 -1178) Antifona Dnes nám byla otevřena brána a Antifona Muži vážení, kteří kráčíte po místech skrytých, vyvolávaly dojem smutečního průvodu, jenž ale díky půvabné a vznosné pěvkyni nepůsobil vůbec tristně.

 

 

Na zpěv navázal důvěrně známý hlas Marie Tomášové, přednášející promyšleně zvolený výběr z osobních vzpomínkových textů Adrieny Šimotové. 

 

Po odmlčení slova přednesl violoncellový mistr Jiří Bárta Suitu č. 5 c-moll od Johanna Sebastiana Bacha (1685 – 1750). Jiří Bárta, známý z jiných koncertů jako  violoncellový démon, se zde plně ztotožnil s atmosférou duchovního rozpoložení a náročnou (hráčsky i posluchačsky) skladbu prožil v mimořádně naléhavém podání.

 

Pak znovu promluvila Adriena Šimotová ústy prvotřídní dikce Marie Tomášové. A zase zaznělo Bártovo violoncello, tentokrát spolu se znělým sopránem Barbory Kabátkové, když společně interpretovali emotivní píseň Dopis básnířce Rimmě Dalos od skladatelky Sofie Gubajduliny (1931).

 

Dílo téže autorky zahrálo vzápětí i proslulé Stamicovo kvarteto v tradičním složení (Jindřich Pazdera – 1. housle, Josef Kekula. – 2. housle, Jan Pěruška – viola a Petr Hejný – violoncello). Jednalo se o kompozici nazvanou jednoznačně - Reflexe na téma B-A-C-H, jež hladila, bolela, vzrušovala i dýchala v jakémsi hlubokém zadumání a sebereflexi.

 

Poslední citace Adrieny Šimotové patřily textům značně duchovním, odkazujícím nám všem nevnucující, leč oslovující poselství Adrieny Šimotové.

Jako hudební závěr byl zvolen Prosebný zpěv pro violoncello Jiřího Bárty zkomponovaný českým současným autorem Markem Kopelentem (1932). A definitivní tečkou byl zpěv Barbory Kabátkové z díla Hildegardy z Bindenu (Antifona Božským světlem osvícená, Antifona Milující něha a Sekvence Plameni ducha a ochránce).

 

A pocit?

Ohromení a obdiv. Koncert přítomné v přítmí zdevastovaného chrámu, jehož atmosféra je však nadále pozitivně mysteriózní, doslova usadil na sedačky. Ty musely být mimochodem přes jejich zprvu zdánlivý nadpočet ještě před začátkem koncertu značně početně doplněny…

 

Během koncertu nebylo dovoleno přerušovat jednotlivá čísla potleskem a obvyklými koncertními reakcemi, aby nebyla narušena kompozice pořadu. Požadavek pořadatelů byl však skoro zbytečný. Publikum totiž ohromeně skoro nedýchalo, natož, aby přerušovalo dění. Zato závěrečný osvobozující a uvolňující potlesk byl katarzí a výdechem po všem tom povznášení se v prožitcích všeho druhu.

 

My za www.www-kulturaok-eu.cz můžeme prohlásit (a to se domníváme, že jsme poměrně zkušené koncertní publikum tzv. vážné hudby), jsme byli překvapeni a ohromeni nečekaností a jinakostí tohoto koncertu. I když to bylo posluchačsky velmi náročné, jednalo se o zážitek, na nějž nepůjde jen tak zapomenout. Tak jako na tu, jejíž připomínce, jejímuž odkazu, byl celý večer věnován – Adrienu Šimotovou.

 

Pořadatel: Nadační fond Adrieny Šimotové a Jiřího Johna (170 00 Praha 7, Komunardů 1529/5, tel. 777 177 923) s podporou Pražské křižovatky a VIZE 97, Vyskočil, Krošlák a partneři s. r. o., advokátní kanceláře a Martiny Dlabajové, za spolupráce Marka Kopelenta, Olgy Sommerové, Josefa Kekuly, Františka Vyskočila, Petra Adlera, Jiřího Zahrádky, Bohdana Holomíčka, Hany Hamplové, Aleny Brožová, Jiřího Příhody, Tatjany Štemberové a Lucie Trmíkové.

 

 

 

 

Foto: Bohdan Holomíček, pohled na instalaci díla Adrieny Šimotové Extatická postava (za přítomnosti autorky, 2004)

 

 

 

 

 

 

Foto: Hana Hamplová, pohled do prostoru Pražské křižovatky s dílem Adrieny Šimotové Extatická postava, (2016)

 

 

 

 

Adriena Šimotová

Skupina G7 (Jiří John, Adriena Šimotová, Jiří Balcar, Karásek, Jiří Hadlač, Pravoslav Sovák

a Karel Vysušil). S Václavem Boštíkem, Evou Kmentovou a Stanislavem Kolíbalem patří k silné generace výtvarných umělců, nastupující začátkem 60. let 20. století

  • V encyklopediích bývá zařazována jako výrazná představitelka generace 60. let. O její tvorbě se hovoří jako o meditativní - zabývá se tělem a jeho prostřednictvím se dotýká světa
  • Nesnaží se zpodobnit člověka, ale cosi pro ni důležitého z jeho duše
  • Z jejího díla sálá klid a jistá přesná a vyvážená jemnost
  • Typickými materiály, s nimiž pracovala, byly bílý ruční papír, pauzák a japan, jež vrstvila, trhala, mačkala a vytvářela z nich reliéfy a frotáže, tedy otisky
  • Do začátku 70. let stavěla svá díla na zářivých barvách, nejednalo se jen o figurální a temperové obrazy (Balkony, 1959; Zrcadlo, 1962), ale objevovaly se i grafiky a koláže (Očista, 1967; Žízeň II, 1976)
  • Po okupaci Československa a smrti manžela (malíř Jiří John + 1972) začaly její barvy blednout, opouštěla malbu, zdála se jí příliš plytká, začala k tvorbě využívat textil a expandovala do prostoru
  • Po nástupu normalizace mohla vystavovat jen neoficiálně. Oporou v tomto období jí byli přátelé a přítelkyně a zájem ze zahraničí
  • V roce 1970 dostala zlatou medaili na bienále ve Florencii, roku 1979 Velkou cenu na bienále v Lublani a v roce 1991 byla vyznamenána Rytířským řádem za literaturu a umění ve Francii, kde poté často nejen vystavovala, ale i tvořila
  • V 80. letech se jí hlavním médiem stal papír, jejž různě perforovala (Návrat ztraceného syna II, 1985), promačkávala (Důlek, 1986), vrstvila a prořezávala (Podpírání, 1984) nebo z něj vytvářela papírové objekty (Mrtvá hlava, 1984)
  • V první polovině 90. let se v její tvorbě prolínaly motivy melancholie, strachu, samoty, opuštění a míjení se s objevováním magie běžných každodenních věcí a událostí (Stůl II, Židle - Pašije, 1991, Ruka I-II, 1992, Vytrácení podob, 1997)
  • Po smrti syna navíc v dílech začala vyvolávat podoby lidí jí blízkých, kteří zemřeli. Nejprve členů rodiny, pak přátel a spolužáků
  • V roce 2004 se stala její Extatická postava součástí oltáře gotického kostela sv. Anny na Starém Městě v Praze
  •  

Sama ke svým dílům uváděla: „Nepřála bych si, aby někdo hledal v mém díle patetické poselství. To určitě ne. Ale přesto jsem ráda, když někdo tu flašku se vzkazem vytáhne. Vzkaz, to je to správné slovo. Vzkaz v mé tvorbě je možné najít. Na něj si troufám, a pak ho také každý nemusí vytáhnout. Je to věc svobodné volby. Na nikoho nenaléhám.“

 

Marie Tomášová  - herečka. Manžel režisér a herec Otomar Krejča. Narodila se 18. 4. 1929. Působila především jako činoherní herečka, ale spolupracovala i s filmem (Jan Hus, Jan Žižka, Strakonický dudák, Taková láska, První parta…).Nositelka Ceny Thálie za celoživotní činoherní mistrovství.

 

Barbora Kabátková

Věnuje se interpretaci staré hudby. Absolvovala interpretační kurzy u Maria van Alteny, Petera Kooije, Julie Hassler, Howarda Crooka a Joela Frederiksena. Je umělecká vedoucí ženského vokálního souboru Tiburtina Ensemble a hraje na středověké harfy a psaltérium.

 

Jiří Bárta  - český violoncellista. Do evropské špičky vstoupil počátkem 90. let 20. století, když vyhrál významné hudební soutěže (Drážďany, Los Angeles a Beethovenův Hradec). Po studiích na pražské HAMU studoval violloncellovou hru v Kolíně nad Rýnem u Borise Pargamenščikova. Je pravidelně zván na světové hudební festivaly (Salzburk, Praha, Bratislava, Edinburgh a další). Vystupuje pravidelně s Českou filharmonií, Berlínskými filharmoniky a Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a dalšími orchestry. Hrává i s komorními soubory, nevyhýbá se ani spolupráci s jazzovými tělesy.

 

Stamicovo kvarteto vzniklo v roce 1985. Oba původní houslisté pocházeli z Havlíčkova Brodu, a proto si do názvu zvolili jméno tamního rodáka Jana Václava Stamice. Těžištěm práce jsou smyčcové kvartety českých a světových autorů. V poslední době se zaměřují i na další díla komorní hudby. Stále častěji ke spolupráci zvou významné osobnosti a soubory z celého světa.

 

Více na našem webu:

http://www.www-kulturaok-eu.cz/news/vzpominka-dila-ze-sbirek-musea-kampa-aneb-kdyz-adriena-simotova-nikdy-tvorit-neprestala-/

 

 

 

Hodnocení:  100 %

Richard Koníček

Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková