Úvod > Petr Dejmek - Alt + 25 aneb ten, co vytváří kopii existujícího originálu zasazenou do existující kopie – a přesto je to originál…

Petr Dejmek - Alt + 25 aneb ten, co vytváří kopii existujícího originálu zasazenou do existující kopie – a přesto je to originál…

21.08.2023 18:23

Petr Dejmek

Alt + 25

3. 8. – 4. 11. 2023

Dům Radost

Petr Dejmek (* 1997) se narodil v Praze, kde také působí.

Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, obor Užitá malba,

absolvoval výměnnou stáž na Metropolitan College UK, Birmingham

v rámci projektu Erasmus+.

V roce 2016 nastoupil na Akademii výtvarných umění v Praze, kde

v ateliéru Malba III pod vedením Roberta Šalandy

studium letos dokončil.

Probuď se. Vstaň. Ustel postel. Otevři okno. Běž do koupelny. Propláchni si oči.

Vyčisti si zuby. Opusť koupelnu. Jdi chodbou ke dveřím kuchyně. Projdi dveřmi.

Jdi k lednici. Otevři lednici. Vyndej máslo. Nakrájej chleba. Ohřej vodu. Zalej čaj…

Mohlo by to pokračovat do teď.

Příkazy.

Jeden za druhým.

Úkony, jeden za druhým.

Kdybychom byli postavou v počítačové hře, dostávali bychom jen takové.

A jen takové by nám umožnily vůbec existovat.

Svobodná vůle by se nás netýkala.

Vše ovlivněno determinací.

Pohyb v pouhých simulakrech.

Nejprve malá orientační poznámka

Autor těchto řádek si netroufá podceňovat informovanost návštěvníků tohoto webu, ale přiznává, že on pojem simulakrum neznal. Termín přináleží odborníkům, k nimž autorka perfektní analýzy výstavy Petra Dejmka, nazvané Alt + 25, jednoznačně patří. Je jí totiž paní Bára Alex Kašparová, vydavatelka a šéfredaktorka excelentního kulturního měsíčníku Artikl. Dáma, která soustavně sleduje nejrozmanitější projevy kultury. Kurátorka PRO ART, projektu zaměřeného na současné vizuální umění. Dáma, která připravuje vynikající pořad ArtZóna pro ČT art. A - jak dodává její mediální vizitka - také dáma, jež se dlouhodobě věnuje podpoře mladého umění. Navíc fotografka, publicistka a kritička…

Pro ni, zákonitě, ono - pro nás nezasvěcené, tajemné - slůvko simulakrum, je slůvkem běžným. My ostatní si ho však musíme „vygooglovat“ ve vševědné wikipedii.

Aby tak nemusel v tuto chvíli činit i čtenář následujícího odborného textu Báry Alex Kašparové, dovolíme si zde nejprve onu wikipedii odcitovat, neboť pro pochopení zajímavé výstavy Petra Dejmka v Domě Radost, je tohle slovo klíčem otevírajícím, nám neznalým, dvířka ke sdělení poselství právě shlédnuté výstavy.

Výkladová lekce, na téma simulakrum, dle Wikipedie

· Simulakrum (plurál: simulakra), z latinského simulare, “napodobovat, jevit se“, je chápáno jako vyprázdněný obraz, pouhá forma bez obsahu, ikona, nápodoba.

· V kontextu tzv. poststrukturalismu byl termín simulakrum poprvé použit v knize Diference a opakování (1968, v originále Différence et répétition), ve které Gilles Deleuze tvrdí, že simulakra jsou obsahem doktríny Friedricha Nietzscheho o věčném návratu.

· Problematika simulaker tvoří podstatnou část díla francouzského sociologa a filosofa Jeana Baudrillarda. V knize Simulakra a simulace (v originálu Simulacres et simulation) redefinuje termín v kontextu sémiotiky, čímž jeho význam podstatně rozšířil a posunul. Simulakrum je virtuální kopie neexistujícího originálu, která je reálnější než skutečnost. Nebo jednodušeji jako kopie prvního, ale skutečnější.

· Baudrillard mluví o třech řádech simulakra:

V prvním řádu, které spojuje s před-moderní dobou, je obraz snadno rozeznatelný jako podvrh reality, je jasně chápan jako iluze.

V druhém řádu, které spojuje s moderní dobou – industriální revolucí, je v důsledku obrovské produkce kopií už téměř nemožné rozlišit mezi originálem a kopií, mezi obrazem a reprezentací.

V třetím řádu, které spojuje s postmoderní dobou, je rozdíl mezi originálem a kopií smazán, existuje jen simulakrum. Nadprodukce znaků způsobila jejich odtržení od objektu reprezentace (jak byla klasicky chápána reference) a svým zacyklením způsobila konec reality jako takové. Místo ní nastoupila hyperrealita.

· Simulakrum je implodovaný pojem. V éře reprezentace vznikaly významy na základě uvědomění si rozdílu. Naopak simulakrum je spojení obrazu, skutečnosti a ideologie. Není tedy již kopií, nýbrž modelem, idealitou, který předchází realitě a determinuje ji.

· Fredric Jameson používá příkladu fotorealismu k popisu simulaker. Malba je kopií fotografie, ne reality. I fotografie je pouhou kopií. V umění lze na simulakra narazit například v Pop Artu, Trompe l'oeil, neorealismu nebo ve francouzské Nové vlně.

A teď už konečně můžeme dát slovo paní Báře Alex Kašparové

„Petr Dejmek je fikčními světy fascinován. Prostory, které se jeví podezřele povědomě, ale přesto nad míru hranatě. Hranaté listí na stromech. Hranatá tekoucí voda. Hranatý trávník. Jen vražda zůstala bez hran. Na první pohled skutečná, s vědomím uživatele fikční. Estetika počítačových her je fascinující svou novou komplexností, která vtahuje hráče do světa, ve kterém může naplnit svoje vášně, tužby, prožít emoční stavy i zapomenout na skutečný svět – ten skutečný, ve kterém přichází složenky a povinnosti odtrhávají od slastí. Svět simulaker, nápodob, která jsou nám blízká svou povědomostí, ale nikoli autentičností, nás vtahují do prožívání vteřinu po vteřině a my zapomínáme na čas.

Tak povědomý prostor, který Dejmek zachycuje na svém obraze Just one (2023) nebo Mise M51 (2023). Notoricky známý pro obyvatele pražské Letné, rozpoznatelný pro Čecha skrze specifické kulturní rysy. Potagované zdi, čínská restaurace se svou, v každém městě, identickou nabídkou jídel a téměř identickou cenou – také v každém městě. Poutače na putyku s logem notoricky známé pivní značky, kterou ocení nejen notorik, ale i turista, který chce trochu toho „češství“ ochutnat skrze vlastní chuťové buňky. Ovšem tohle pivo z čepu teče hranaté. Přesto dokáže navodit chuť. Simulakrum každodenního prostředí běžného civilisty nabývá na intenzivním vyznění, jen dveře do hospody už neskrývají další obraz – nebyl naprogramován, nebyl namalován! Petr Dejmek je fikční realitou fascinován, je fascinován prostředími, která zrcadlí ta za našimi dveřmi, které ale můžeme otevřít a bez příkazů a v rámci své svobodné vůle (kterou v tuto situaci nebudu zpochybňovat) jít dál. Nemáte občas pocit, že se i nad vámi skví pomyslná šipka? Ta, která se vytvoří zkratkou Alt + 25 a nepustí vás z dosahu? Je vaší součástí a vy ani nevnímáte, že ji máte nad hlavou. Nikoli jako svatozář, ale jako znak vaší podřízenosti programu, který vás pošle zítra ráno opět do koupelny propláchnout si oči – pakliže předvečer nepoteče hranatá krev.

Obrazy Petra Dejmka ale nejsou jen situacemi, které zobrazují nebo napodobují situace počítačových her. Přejímají, lépe řečeno vycházejí, z jejich specifické estetiky, ale zabývají se právě fenomény nápodob, vyprázdněných obrazů, simulaker, která jsou v prožívání stejně hluboké, přestože fikční. Dejmkovy obrazy v sobě snoubí precizní techniku vycházející z ovládnutí hyperrealistické malby protknuté s vlastními zájmy v poměřování realit – i těch neskutečných skutečně namalovaných. Přesvědčivost situací, které Dejmek na svých plátnech zobrazuje, je vtahující a divákovi téměř zrcadlí sebe sama v každodenním životě. Sugestivita je dána právě i tím, že do jednotlivých scenérií Dejmek zasazuje jako postavu přímo sám sebe. V prostředích, která jsou mu každodenními situacemi, míjí známé kouty bez pomyslného kurzoru nad hlavou, ovšem v reálném pobývání v těchto situacích často s pocitem, jakoby kurzor nad hlavou měl. Každodenní situace, které se opakují. Determinismus, ze kterého nelze vystoupit. A možná – že jen tak je to bezpečné. Kdyby se Dejmek místo v letenských ulicích ocitl v situacích, kterými prochází CJ, postava z počítačové hry GTA, kterou na svých obrazech Fuck Up I–III (2022) či Long Day (2022) Dejmek také zobrazuje nikoli v citacích, ale v autentických scénách z této kultovní hry, mělo by jeho nadcházející ráno zcela jinou podobu, než návštěvu koupelny. Není nakonec štěstím, těšit se po probuzení do koupelny – ať už s akceptací svobodné vůle či s odevzdáním se pomyslnému kurzoru?

Přestože doktrínu o věčném návratu, o cyklickém opakování téhož, popsal již Friedrich Nietzsche, zásadním způsobem ji propracoval francouzský sociolog a filosof Jean Baudrillard. Ten staví simulakra do tří řádů. V tom prvním je obraz snadno rozeznatelný jako podvrh reality a jasně chápán jako iluze. V druhém je již nemožné rozlišit mezi originálem a kopií, mezi reprezentací a obrazem. Ve třetím je už rozdíl mezi originálem a kopií smazán a existuje pouze simulakrum. Simulakrum je virtuální kopie neexistujícího originálu, která je reálnější než skutečnost. Dejmek vytváří kopii existujícího originálu zasazenou do existující kopie – a přesto je to originál.“

A ještě malý dovětek diváka

Technokratické prostředí skvostu naší funkcionalistické architektury, se svými – dnes už útulnými, osobitými kavárenskými salonky a veskrze impozantní industriální chodbou, akončenou schodištěm do nitra mrakodrapu nad námi, v kombinaci s hyperrealistickými obrazy autora výstavy Petra Dejmka, vyniknou - právě zde – obzvláště emotivním kontrastem. Pamětníkům se totiž v podvědomí při pohledu na ty muže pracující a dělné, mísí v mysli vzpomínky na druhotné poslání někdejší ryze úřednické budovy, na dobu, kdy zde vládla dělnická uvědomělá elita, bdící nad co nejneúnavnějším budovatelským nasazením dělnických mas. Myšlenky, ale jen prolétnou jako ve zrychleném filmu a s radostí se zastaví v osvobozené budově Radost, v prostorách, jež jsou dnes už jen půvabné retro a konečně se zahledí znovu a nově, svobodně a volně na obrazy Petra Dejmka. Jako prozření lidského ducha a atmosféry této budovy, na něj zapůsobí ještě i vitráže vyhlížející v tom všem, skoro až spirituálně. Divák si tu najednou řekne, že je to dobrá výstava a na dobré adrese…

Text připravil: Richard Koníček

Foto: Marie Kubíčková, DiS.