Není to jako dřív aneb jak to všechno začalo?
Není to jako dřív aneb jak to všechno začalo?
Jak, že to u nás vlastně všechno začalo? Dá se říci, že celkem banálně, řekla bych. Žila-byla jsem s Bedřichem už plných pět let. Ze začátku - jak už to tak bývá - to byla skutečně láska jako trám. Začali jsme spolu chodit, pak i bydlet, ale přesto všechno, jsme se - jak jsem později než pozdě - pochopila, vlastně za ta léta navzájem pořádně nepoznali. Doba je taková, že jsme každý byli od rána do večera v práci, zpravidla i o víkendech, a tak jsme pak, když jsme se konečně sešli, vedle sebe většinou jenom znavení usínali.
To ale nebylo vůbec dobré a vedlo to k jedinému možnému:
žili jsme ne spolu, ale pěkně vedle sebe a vlastně i dokonce
každý zvlášť. Oba jsme se tak o problémy toho druhého
přestali postupně zajímat, na sex zbývalo stále méně chuti
a nastoupily hádky. Mimo jiné i proto, že Bedřich nechtěl
ani svatbu ani děti. Řešili jsme to pořád dokola celých
neuvěřitelných pět let. Až se náš vzájemný vztah vytratil
a my se nakonec rozešli. A hle, najednou se nám ulevilo
oběma.
"Pět let a dost", řekli jsme si oba svorně a nijak nám to
v té chvíli už ani nebylo líto. Navíc Bedřich to formuloval
skutečně hodně bez nostalgie a jakékoli romantiky slovy:
"Víš ty co, buď zticha a jdi si po svých, kam chceš." Tak
jsem šla.
Po celou tu dobu jsem - alespoň podle mého názoru - dělala
Bedřichovi vše, co jsem mu na očích viděla. Já totiž byla
ta, která ustupovala, aby mohlo být v zájmu klidu vždy
a výhradně jen a jen po jeho. Já byla také ta, kdo se od
počátku snažil všemožně předcházet všem možným konfliktům
v bláhové naději, že to už jednou konečně Bedřich ocení. Že
si třeba uvědomí všechnu tu moji toleranci a velkorysost.
Zbytečně. Nepůsobilo to tak, jak by mělo. Na Bedřicha totiž
vlastně nepůsobilo už nic. A já tak zvolna ale stále
zřetelněji ve svých snahách ochabovala, až jsem to nakonec
vlastně vzdala úplně. Zbyla jen povinnost a náležitosti,
které se ode mne očekávaly jako od hospodyně, služky
a opatrovnice. Nic víc.
Není, myslím, divu, že jsem postupně začala mít v duši stále
naléhavější pocit, že se s Bedřichem už vlastně jenom
připravuji o vzácný čas. O čas, který bych jinak mohla
věnovat tomu, abych si už konečně začala hledat nějakého
jiného a méně váhavého střelce. Vždyť mé biologické hodiny
mě neodvratně bily na poplach.
Jak mi řekla kamarádka Karla, která je psycholožkou. "Holka,
vždyť vy dva spolu vůbec nejste ani jako manželé ani jako
pár. Vy dva spolu vlastně pořád ještě chodíte. A chození,
které je delší než pět let, už prakticky nikdy nevede a ani
nemůže vést k nějakému manželskému štěstí. I kdyby se ty
vaše vazby nakonec nějak prospěšně vyvrbily. Vy dva už totiž
spolu zůstáváte vlastně jenom ze zvyku a z neochoty hledat
si a najít někoho jiného. Proběhne-li po takové době náhodou
a nějakým omylem přece jenom ještě svatba, pak je to jen
proto, že partner souhlasí, aby měl klid. Ale abys neřekla,
že jsem ten váš podivný vztah ukončila já, vezmi mobil a napiš
mu SMS. Jasnou a stručnou - vezmeš si mě?", poradila mi
Karla a nechala mě v tom. A poradila mi ještě, jak mám
zareagovat, když se objeví odpověď ve smyslu: "Radši ne, já
si tě nezasloužím". Bedřich skoro přesně tak, po delším
váhání opravdu reagoval. Na to jsem mu já měla odpovědět
jenom dvě slova: "Máš pravdu," a vymazat si z mobilu jeho
číslo.
Udělala jsem všechno přesně podle její rady a skutečně jsem
si ho ze svého mobilu vymazala. Ale tím to ještě nekončilo.
My jsme v té době spolu bydleli. A tak jsem se musela
- s jeho chladným souhlasem - od něj odstěhovat do podnájmu.
Jestli mě i Bedřich ze svého mobilu vymazal, nevím, ale
rozhodně se mi už po mém odchodu neozval, stejně jako já
jemu. Nebyl důvod.
Oba jsme si časem našli jiné partnery. Než se tak ale stalo,
nesvědčila mi ta má samota. Můj všední život jakoby náhle
nějak ztratil rytmus, řád i důvod. Začala jsem mít sama se
sebou problémy. Tak třeba jsem si ze dne na den úplně
přestala vařit. Ze začátku jsem jedla jen to, co jsem našla
doma, a když nakonec došly zásoby, tak jsem si sice
nakupovala, ale bez plánu, cíle a vlastně i chuti. Prostě,
něco jsem si koupila a bylo to vyřízeno. Zprvu mě dokonce
těšil fakt, že nemusím vařit, že se nemusím o nic starat,
chvátat domů, aby bylo něco připraveno a nakupovat, aby bylo
doma to, co má být. Teď jsem si nakupovala jen z nezbytné
nutnosti a náhodně. Nejprve mi to připadalo ohromně fajn,
měla jsem přece míň práce, mohla jsem si chodit večer po
práci po vernisážích, do kin, jezdit na výlety. Postupně
jsem ale zjišťovala, že mě to na světě samotnou vůbec
nebaví.
A tak se objevila v mém hledáčku nová známost - Jenda. Jenže
se ukázala jako omyl. Skončila rychle, po měsíci, a řekla
bych, že docela katastrofálně. Jenda mě totiž neustále
vláčel na nějaké jím oblíbené automobilové závody, kde měl
už svoje přátele, svoji partu stejně nadšených lidí, kteří
se kolem tohohle ´takysportu´ točí a já byla rázem na
vedlejší koleji. Mimo jiné i proto, že mě ten řev motorů,
věčné diskuse o počtech koní, dosažené rychlosti vozů
a jejich zrychlení za vteřinu, nic neříkaly. A do toho ještě
ke všemu ty jejich věčné bouračky a každou akci tiše
očekávané mrtvoly. Ne to opravdu nebylo moje gusto. A tak
jsem zase byla sama. Akorát, že mi to už nepřišlo tak
příjemné jako po rozchodu s Bedřichem.
Jednoho dne, bylo to asi tak rok po našem odloučení, mi
zazněl mobil a mně se na display objevilo neznámé číslo.
Bylo mi sice povědomé a připadalo mi jako číslo Bedřichovo,
ale už jsem si je tak přesně nepamatovala, a tak jsem hovor.
přijala. A skutečně mi volal Bedřich. A já nevěřila vlastním
uším, když mi rezignovaným hlasem oznámil: "Ty, Helenko, je
mi hrozně smutno. Budou Vánoce, nechceš přijít ke mně
- k nám. Jen tak na kus řeči. Ze staré známosti. Tedy,
pokud jsi ještě volná, samozřejmě. Pokud ano, uděláme si
spolu svátky. Hrozně mi totiž chybíš. Nemusíš mi odpovědět
hned, nemusíš dokonce ani vůbec, ale ptám se - kdy mi dáš
Helenko vědět?"
Zůstala jsem z toho celá zkoprnělá. Tak moc zkoprnělá, že
jsem mu skoro okamžitě a bez jakýchkoli vytáček či
protahování tu návštěvu slíbila se slovy: "Víš, Bédo, že já
vlastně ani vůbec nevím, co ti na to mám odpovědět. Ale
myslím, že jestli ti to tedy nebude vadit, tak se tam u tebe
- u nás - stavím hned!"
No, dokonce jsem skoro ani nečekala na jeho souhlas. Ne. Ke
svému autu jsem pak doslova běžela, a když jsem vyrazila,
tak jsem jela až před ten tak důvěrně známý dům přímo jako
blázen. Předpisy, nepředpisy. Dodnes se divím, že se nestalo
nějaké neštěstí...
A že si bylo o čem povídat. I o našich nových partnerských
pokusech, na kterých jsme si oba uvědomili, že to vůbec nebyla
tak moc šílená láska, jak bychom si bývali přáli, ale spíš
gesto vůči sobě samým, a že vlastně neměli na nás navzájem.
A tak jsme se sešli spolu ještě na Silvestra, a pak opět jako
kdysi každý víkend, a pak, jsme se nakonec dohodli, že to
spolu zase zkusíme. Znovu.
Své kamarádce Karle se teď už raději vyhýbám. Umím si totiž
docela dobře představit, jak by byla zklamaná a co by mi asi
mohla na to mé rozhodnutí říci. A možná, že by snad dokonce
měla i pravdu. Jenže já si už nějak nemohu pomoci. Asi jsem
si prostě na Bedřicha za těch pět let nějak zvykla. A zvyk
je železná košile. Že to je pro partnerský vztah málo? Asi
je, souhlasím, ale neumím si nic jiného představit. Snad by
většímu zájmu jednoho o druhého mohl napomoci fakt, který
jsme předtím neznali. Nevěříme si už tak, jak jsme si
věřili dřív. Jsme více ve střehu a oba se tedy snažíme více
než před tím toho druhé sledovat a vnímat. A zatím se nám to
daří...
Alena, 29 let, Golčův Jeníkov