Město Sázava jsou i Dojetřice, Černé Budy, Bělokozly, Čeřenice aneb co jsme stihli za týden

26.11.2020 16:26

 

V našich článcích věnovaných městu Sázava jsme se zatím věnovali především „hlavnímu“ celku Sázavě, trochu jsme zmínili místo našeho přechodného pobytu Černé Budy a samozřejmě jsme se vydali do blízké přírody. To ale není pro město Sázava zdaleka vše.

 

 

Město Sázava tvoří části a osady půvabných jmen jako jsou Bělokozly, Čeřenice, Dojetřice a Černé Budy. Ne vše jsme stihli projít a poznat osobně a tak jsme se o místa nenavštívená alespoň zajímali. Zkusíme předat vše, co jsme objevili a zjistili, když jsme to už nestihli.

 

Dvě vesnice, kam jsme nakonec nedospěli - Bělokozly a Čeřenice  

 

Bělokozly je ves s 83 obyvateli a 42 domy, administrativně patřící k městu Sázava. Najdeme ji 3 km jižně od města na ploše zhruba 6 km². Historici dokládají její dávnou existenci, neboť první známá písemná zmínka o této vsi je roku 1436.

 

 

I když by bylo jistě zajímavé vesničku Bělokozly navštívit, byla přece jen dál a my měli bohatý program přímo ve městě Sázavě.  

 

 

Čeřenice je také ves, a i ona je součástí města Sázava. A je ještě dál od města (4,5 km) jižním směrem. Ani tam jsme nezamířili. Popis z bedekrů praví, že skryta v hlubokém údolí poblíž potoka zvaného Křešický, který se posléze zleva vlévá do Sázavy.  

 

 

Čeřenice jsou ještě menší než Bělokozly, mají 56 obyvatel a rozlohu necelé 3 km². Napočítali bychom v ní 39 domů. Čeřenice ale mají, ještě delší historii než Bělokozly, neboť první písemná zmínka o této vsi je už z roku 1377. Zajímavostí jistě je, že do roku 1754 tam byla skelná huť a že její zbytky jsou dosud zachovány. Což jsme prošvihli, stejně jako Čeřenický habr, jejž zdobí legenda – jak je zde a v okolí samozřejmostí - spjatá se sv. Prokopem. 

Na místě, kde dosud památný strom, Čeřenický habr, stojí, spočinul sám sv. Prokop. Měl žízeň, a tak zarazil do země svou poutnickou hůl z habrového dřeva a nejen že vytryskl pramen, jímž žízeň zhasil, ale zabodnutá „habrovka“ zakořenila a stal se z ní Čeřenický habr. Stejné jméno nese i zdejší – Čeřenická – studánka. I ta je chráněná.  

 

Černé Budy, městská část, která nám byla dočasně útočištěm   

 

Černé Budy už byly v našich předchozích článcích věnovaných městu Sázava zmiňována.  (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/mesto-sazava-aneb-byli-jsme-za-vodou-i-za-vodou/ ). Ale spíše v kontextu celého města Sázava jehož jsou Černé Budy městskou částí. (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/sazava-je-opravdove-mesto-aneb-prvni-dojem-prvni-informace-prvni-rozhlizeni-se-ci-kde-se-narodil-korbelar/ ) Teď si dovolíme uvedené informace ještě trochu doplnit.  

 

 

Černé Budy mají 747 obyvatel na ploše cca 3,5 km². Pečlivý by napočítal 293 domů. Mají však jednu přednost, a to tu, že na jejich katastru je proslulý Sázavský klášter, čtvrtý nejstarší u nás. Z toho plyne, že i jeho okolí se rozrůstalo od pradávna. O Sázavském klášteru s kostelem sv. Prokopa budeme na našem webu ještě psát v samostatném článku. Takže se věnujme jen tomu, co u nás ještě nezaznělo ani v dalším článku o městě Sázavě (viz. náš článek: https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/mesto-sazava-aneb-mesto-mnoha-atributu/ ) a co nebude ani v článku věnovaném Sázavskému klášteru.

 

 

První písemná zmínka o Černých Budách - tehdy ještě jako vsi – je z roku 1053. A samostatnou vsí Černé Budy zůstaly až do začátku II. světové války. Podivný, ale zcela výmluvný název této vsi - Černé Budy - byl podle historiků odvozen od bud obyvatel žijících poblíž kláštera. Jejich budy totiž postupem času dostali patinu - zčernaly. Prapůvodní název obce je neznámý, neboť název Budy či později Černé Budy, se uvádí až od 16. st., protože do zemských knih byla v roce 1526 ves poprvé zapsána pod jménem Budy.

Mnohé z toho, co jsme po večeřích a posezení v „našem“ penzionu Za vodou při svých podvečerních procházkách po Černých Budách (přes den jsme se nacházeli mimo) objevili, už námi popsáno bylo dříve. Tak snad jen ještě jeden střípek. Maličkost? Rozhodně ne.

 

Stolpersteine rodiny Justicových  

 

„Stolpersteine“, česky „kameny zmizelých“, jsou jednotlivé kameny zasazené do dlažby před dům, kde byla poslední bydliště obětí nacizmu než „zmizely“ v koncentračních táborech. Pamětní desky od německého umělce Güntera Demniga tak po celé Evropě připomínají osudy lidí zabitých, deportovaných, vyhoštěných nebo dohnaných k sebevraždě nacistickou zvůlí.  

Ani městu Sázava se hrůzy a krutosti II. světové války a nacistické okupace nevyhnuly.

 

 

Dokladem jsou i zde „kameny zmizelých“, a to právě v Černých Budách žijící rodiny Justicových. Naší pozornosti neušly a tak jsme se zajímali o tyto mučedníky více.  

František Justic, první člen rodiny, se narodil 8. 9. 1897. Dne 13. 6. 1942 byl spolu se svou manželkou, synem a také bratrem, deportován nejprve Terezína a 1. 9. 1942 byla celá rodina převezena do Raasiku v Estonsku. V estonském Kalevi-Liiva pak byli všichni zavražděni. Desky rodiny Justicových byly nainstalovány v roce 2017.

 

Okouzlily nás Dojetřice

 

 

Dojetřice, místní část města Sázavy, jsou asi kilometr od centra, tedy od náměstí Voskovce a Wericha.  Někdejší samostatná ves vznikla dle historiků v 9. st., ale už před tím bývalo na východním okraji Dojetřic slovanské hradiště. Založené v čase slovanského osídlení. Uvádí se, že zabíralo asi 12 hektarů a bylo opevněno valy z hlíny a kamene. Za útoků nepřátel se stávalo také útočištěm obyvatel z blízkých osad. Dnes se tomu místu říká Šance.

Dojetřice jsou roztomile maličké. Jen 35 obyvatel, asi 4,5 km², 26 domů…

 

 

První oficiální záznam o Dojetřicích je z roku 1421. Ves je uvedena v seznamu obcí patřících Sázavskému klášteru. Prvé záznamy o obyvatelích Dojetřic jsou z roku 1610 a uvádějí 7 místních gruntů i se jmény hospodářů. Od roku 1667 patřila ves sázavským mnichům – benediktinům, a to až do zrušení jejich kláštera v roce 1785. V té době na povodí Dojetřického potoka vznikaly pstruhové rybníčky, s jejichž pomocí si místní vylepšili obživu.

 

Nedávná doba Dojetřicím málem nepřála

 

Před lety byla v obci založena skládka města Sázava. Hrozilo nejhorší. Naštěstí za pomoci dotace z EU a Státního fondu životního prostředí město Sázava vidělo osud obce jinak a skládku sanovalo. Dnes ji připomíná jen nápis u travnaté louky. Bylo to moudré a dobrá investice. Vždyť poblíž Dojetřic je rezervace Ve Studeném. Přičinila se o ni 1. Republika. Vyhlášena byla v roce 1935. Pokrývá oblast od Dojetřic po severní svah Spáleného vrchu a sahá až k obci Samechov. My jsme ji nenavštívili. Je to ale možné. Vedou tam dvě cesty a obě citlivě, po okraji rezervace.

 

 

První z cest by byla už nad naše síly. Náročná stezka stoupá od Samechova, tedy z údolí Sázavy, vzhůru, až na Spálený vrch. Druhá cesta je sice mírnější, ale ta je už na nás náročná, a vede hřebenovkou z jižní strany, od vzdálené Dojetřické hájovny.

Dojetřická rezervace má významné přednosti. Posloužila již k řadě výzkumů fauny, flóry, geologie i morfologie. Nejstarší stromy v ní jsou 200 i více let staré. Dnes se nejvíc odborníky cení, a je to i hlavní důvod k ochraně, její lesní porosty sestávající z bučin a suťového lesa.

 

 

Kostel sv. Martina

 

Kostel sv. Martina, dnes poněkud utopený v zeleni a zástavbě, jsme objevili na horním konci náměstí, na ulici Benešovská.

 

 

Běžně je už využíván především pro kulturní akce. Je u něj – snad i proto – hned pod kostelem, zastávka místních spojů. Do kostela jsme se k naší lítosti v době naší návštěvy Dojetřic nedostali. Tak jsme se alespoň pídili, o co jsme přišli.

 

 

Kostel je součástí areálu spolu s márnicí, a vymezeným pozemkem a celý areál obepíná ohradní zeď. Sám kostel sv. Martina je, jak uvádějí dostupné dokumenty, „jednolodní s polygonálním chórem a severní hranolovou dvoupatrovou věží s původními okny“. Jádro je gotické, byl postaven už ve 14. stol., ale v baroku byl barokizován.

 

 

Kostel sv. Martina je hřbitovní kostel. V západní části hřbitova je i jednopatrová márnice, šestiúhelného půdorysu. Hřbitov chrání, jak jsme se i přesvědčili, neproniknutelně omítaná zeď.

 

 

Pro nás uzamčená branka, je ukončena zvlněným štítem, krytým prejzy a doplněna ozdobnými koulemi a vázou. V severovýchodní části areálu vznikla nová budova, sloužící jako zázemí pro místní koncertní síň. V severozápadní části areálu je uváděn náhrobek malíře S. H. Pinkase a jeho manželky Adrieny od Bohuslava Kafky, zobrazující profily obou pochovaných. Bývalý hřbitov prodělal v r. 2013 rekonstrukci za 3,3 mil. Kč. Cílem bylo lapidárium z původních náhrobků a samozřejmě i nezbytná rekonstrukce barokní márnice.

Kostel už byl opravován i v minulosti. V letech 1856–57, po požáru, v roce 1888 a 1981–82, kdy byl proměněn na kulturní síň, a tou je v zásadě dosud. Pořádají se tu za normálních okolností koncerty, autorská čtení i výstavy a konají se tu dokonce i svatební obřady.

Po dobu rekonstrukce hlavní kostela města Sázava, kostela sv. Prokopa při Sázavském klášteře, slouží však - dočasně a improvizovaně - i k církevním účelům. 

 

 

Vstup do areálu tvoří schůdky a křížek „na jehlancovitém dříku se zkosenými nárožími z nučického pískovce“, s pozlaceným nápisem na podstavci: „Cesta Páně / 1860“. Kostel, márnice, ohradní zeď i pozemky areálu jsou nyní předmětem ochrany.

 

Druhý kostel v Dojetřicích - Kostel Opata Prokopa

 

Kostela sv. Martina, je původem gotickým, Kostel Opata Prokopa je funkcionalistický. Zbudován byl (1939 – 41) Církví československou husitskou, jež se za 1. republiky přičinila o četné svatostánky.

 

 

Vzhledem k tehdejšímu trendu architektury, funkcionalismu, jsou vesměs takové i její kostely. Do jisté míry to symbolizuje jiné pojetí této církve a jejího počínání, odlišující se od klasické věrouky. Funkční a účelová krása, ale i prostota, korespondují s pohledem této Církve na víru. Kostel Opata Prokopa slouží místním farníkům dosud.

 

 

Jde o prostou stavbu v ryze funkcionalisticko-konstruktivistických stylu a nepřehlédnutelnou dominantu levého předmostí jediného silničního mostu ve městě Sázava. Jakousi vstupní bránu do Dojetřic. Však nás také nalákal už při naší první večerní procházce na protější břehu řeky Sázavy z Černých Bud k nahlédnutí za něj, do obce Dojetřice. A bylo jasno. Tam se musíme v rámci našeho týdenního pobytu rozhodně vydat na delší průzkum. A nelitujeme.  

Ale zpět ke kostelu Opata Prokopa na Sázavě. Obec Církve československé husitské, jak zní přesný název, vznikla ve městě Sázava v roce 1932. Pod vedením faráře Jaroslava Bendla si po 7 letech působení, postavila sbor, tedy kostel. Jednolodní stavbu s hranolovou věží u severozápadního nároží. V roce 1967 došlo k úpravě okolí kostela zavezením rokle, jež do té doby zela hned vedle stavby. Protože i tento kostel byl pro nás právě nedobytný, tak jsme tohoto parčíku rádi využili při návratu z průzkumu Dojetřic k posezení a rozjímání.

 

 

Kostel byl – jak jinak v městě sv. Prokopa - zasvěcen Opatu Prokopovi. Zakladatel církve Husitské ve městě Sázavě a první farář nového kostela, Jaroslav Bendl, byl další sázavskou obětí nacismu. Kázal totiž tak, jak to cítil i za protektorátu, kdy špiclové špiclovali kvůli vidině nekalého profitu či dokonce ze zaslepenosti. Na udání za kázání o Svatoprokopské pouti, byl farář Jaroslav Bendl v roce 1942 zatčen a rok po té zemřel v koncentráku Březinka.

 

 

Osobnosti města Sázavy

 

Město Sázava není velké, ale má dost rodáků, kteří v řadě oborů přesáhli hranice města. Stačí pohled na weebové stránky města Sázavy.  Daleko nejznámější je samozřejmě český světec sv. Prokop. K městu Sázava patří bez výhrad a z řady důvodů. Město si v této souvislosti proto považuje i jinou osobnost, pátera Methoda Karla Klementa (1889 -1979). Je to proto, že to byl on, kdo se zasloužil o obnovu duchovního života poutního místa a o archeologický průzkum Sázavského kláštera. K městu Sázava patří ale i malíři. Jaroslav Veris, akademický malíř Oldřich Tichý a především Soběslav Pinkas (1827 - 1901) o němž jsme se zmínili v souvislosti se hřbitovem u kostela sv. Martina. Městu Sázava ale nechybí ani sochař. A to akademický sochař Laco Sorokáč. A protože je město Sázava městem sklářství, budeme se tomu ještě věnovat podrobně v některém z dalších materiálů na našem webu, tak mezi významné osobnosti města patří právem i RNDr. Miloš Bohuslav Volf (1915 - 1983), jenž proslavil Sázavské, a vlastně i české, sklářství.  A nesmíme vynechat i neméně významné osobnosti z boru tvorby slovesné. V Sázavě se narodil především český herec, dramatik, spisovatel a textař Jiří Voskovec (1905 - 1981), který spolu s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem proslavili Osvobozené divadlo a dali tak základ celé následné vlně tzv. malých scén. A s městem Sázava jsou spjati také dramatik a spisovatel Pavel Kohout (přímo ze sázavského prostředí je jeho román „Kde je zakopán pes“) a spisovatel Michal Viewegh (jehož román a následně i film „Báječná léta pod psa“ se odehrává ve městě Sázava.

 

 

Osobností by se ale našlo i více. Třeba takový Jaroslav Vedral. Jeho jméno jsme mezi významnými rodáky na městských stránkách sice nenašli, možná je v jiné rubrice, ale nám neuniklo, stejně jako pamětní deska právě Dojetřicích.  Brigádní generál (divizní generál in memoriam) Jaroslav Vedral-Sázavský (1895 - 1944),  byl významný legionář (1916 - 1920) a pak přední příslušník Československé armády (1920-1944) a hlavně aktivní účastník obou světových válek (mimo jiné i Bitva u Zborova a bitva o Dukelský průsmyk, kde nešťastně zahynul, když jeho velitelský vůz najel na minu). Jaroslav Vedral byl za života i po skonu oceněn mnoha vojenskými i stáními vyznamenáními.

 

 

Ale zpět do současnosti Dojetřic

 

Při našem poznávání Dojetřic nás upoutal i místní Dětský domov Sázava. A tak jsme o něm zjistili, že byl založen v roce 1941 jako domov válečných sirotků. Založen však nebyl ve městě Sázava, ale v Uhlířských Janovicích. V letech 1954 až 1998 sídlil v Ratajích nad Sázavou a od roku 1998 má domov domovské právo v zrestaurované budově Dojetřické  školy. Dnes v něm žije 24 dětí ve 3 rodinkách po 8 dětech… Jedná se o děti od 3 do18 let. Každou rodinku tvoří děti a 3 vychovatelé (tety i strejdové). Zdejší děti chodí do školy, učí se, dle zájmu a talentu navštěvují kroužky a mohou mít klidně i domácí zvířátko. Dlužno dodat, že Domov tu našel pěkný domov a že lokalizace do Dojetřic je víc než vhodná.

 

 

Povídání o Dojetřicích zakončíme trochu osobně

 

Sázavským rodákem byl i známý herec, Otomar Korbelář (1899 - 1976). Jako herce jsme ho povětšině znali všichni. On byl ale i nadšený hudebník. Sám se naučil na violoncello a chtěl být muzikant. Dokonce se hrou na klavír i živil. Jeho klavírní improvizace doprovázely ve své době projekce němých filmů v jednom z pražských biografů. Vystudoval pak i hru na fagot a hoboj na Pražské konzervatoři. Tam byl, díky talentu vřazen rovnou do 2. ročníku. Pro nás, jeho diváky, ale bylo osudové, že spolu s hudbou vystudoval i herectví (1919 – 1922). A že, již coby student herectví, účinkoval v epizodních rolích v Národním divadle. Nakonec se tedy stal především hercem a jeho muzikantství šlo na druhou kolej. Prošel pak řadou scén, ale hlavní část herecké kariéry strávil v prestižním Vinohradském divadle. S malými přestávkami od 1929 až do roku 1966. V závěru herecké kariéry působil na prknech hudebního divadla v Karlíně (1962 – 1976). Tam na něj autor těchto řádek chodil.

 

 

Otomar Korbelář měl totiž libozvučný mužný hlas a díky své hudební průpravě skvěle zpíval. Což dokazoval právě v operetách, které se tehdy v Karlíně hrály a na něž tam autor těchto řádek chodil, coby milovník tohoto, dnes už skoro zapomenutého, žánru. Žánru, který dnes mnozí odsuzují jako úpadkové umění. Je to věc názoru. A fakt, že operety převálcoval muzikál, je pochopitelný. Není to ale – dle autora těchto řádek – důvod k vymazání nepřeberného množství skvělých melodií a opravdu náročných árií. Ano, jistě, jsou povětšině spojovány nesporně poněkud chatrným příběhem, ale jde přece o hudební zážitek, ne dramatická díla.

 

 

Otomar Korbelář je znám hlavně z filmů pro pamětníky. Pro autora těchto řádek je nezapomenutelný z filmu Těžký život dobrodruha (1941 – Fred Flok alias konzul Binder alias Ing. Benda alias komisař Niklas), Nezbedný bakalář (1946 – Mikuláš Dačický z Heslova), Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949 – Dubský),  Pyšná princezna (1952 – hospodář),  Brankář bydlí v naší ulici (1957 – Šácha) a všem je znám jeho dabérský výkon ve vánoční TV stálici, v Mrazíku (1964, kde namluvil a nazpíval famózně Dědečka Mrazíčka)...

 

 

Z Dojetřic jsme se vraceli zpět přes řeku Sázavu a bylo nám hezky a byli jsme rádi, že jsme Dojetřice navštívili a tak trochu je i poznali. Však jsme se tam pak ještě jednou vrátili, byť o kousek dál a za jiným cílem. Ale o tom zase někdy jindy. Přecházeli jsme hlavně řeku Sázavu, která k městu Sázava patří.  Tak až bude zase někdy čas, vrátíme se ve vzpomínce na náš pobyt ve městě Sázava, k řece Sázava a zkusíme připravit zase něco málo povídání o ní.

 

 

Text: Richard Koníček

Foto: ing. Olga Koníčková  (21 x , internet 3x)