Úvod > Lubomír Typlt - Vrstevnice křiku aneb kdo by to řekl, že už 20 let chodíme po galeriích „na Typlta“

Lubomír Typlt - Vrstevnice křiku aneb kdo by to řekl, že už 20 let chodíme po galeriích „na Typlta“

19.12.2021 13:54

Lubomír Typlt

Vrstevnice křiku

16/12/2021–23/01/2022

Galerie U Betlémské kaple

Náš web, tvorbu Lubomíra Typlta sleduje, seč může. Jeho postavy, ač často bez tváří, se tváří tak, že vzbouzí v divákovi neklid. Ne strach, či obavy, ale ani soulad a klid. Je to neklid. A tím poutají, a tím nutí přemýšlet, domýšlet, zkoumat a hlavně - myslet. A proto se rádi vracíme na výstavy Lubomíra Typlta. A proto jsme rádi upřednostnili před jinými i jeho další pozvání, tentokrát do Galerie U Betlémské kaple.

Lubomír Typlt je malíř nezaměnitelného stylu. Jeho perokresby a malby temperou na papír poznáme mezi všemi ostatními už na první pohled. Charakteristické tváře jeho postav, tedy těch, co je mají, jako kdyby se zjevovaly z předchozích výstav. Symbolizované figury z jakéhosi utopického bezčasí. Jenže ony se nevrací jen tak, pro nic za nic, ony se vracejí proto, aby se setkávaly s figurami novými a konfrontovaly tak to, co vyjadřovaly ty vracející se, s tím, co vyjadřují ty nové. Vzniká konflikt, ale spíš dialog. A obé, konflikt i dialog, vedou vždy k nějakému vyústění. K vyústění, jež posouvá výsledek zase o kus dál.

Alegorie světa kolem nás a v nás

Je až neuvěřitelné, že tradiční kurátor Typltovy výstavy Karel Srp a autor vystavených děl, Lubomír Typlt, výstavou nazvanou Vrstevnice křiku, jemně a nenápadně bilancují už dvě uplynulá desetiletí autorovy tvorby, či přesněji, vystavovatelské iniciativy. Čas letí, čas nás předbíhá, ale Typltovy obrazy nestárnou, protože jejich obsah, postavy i děje, se dějí mimo náš kalendář, mimo naše hodinky, mimo náš čas. Apelují esencí všeho, co je kolem nás, co bylo kolem nás, co bude kolem nás, co je věčné - na rozdíl od nás. Alegorické zrcadlo, zachycuje postavy na pomezí karikatury a vizionářské jasnozřivosti. A odráží tak situace, v nichž se ocitáme i my. Akorát, my to nestíháme vnímat. Typlt a jeho postavy ano. Ukazují nám, co se nám žene hlavou, a co nám v reálním čase uniká do ireálného nevědomí. Ale je to v nás a zůstává. Proto nás ty figury zneklidňují, přitahují i oslovují.

Věci, mlčeliví soudruzi

Slovo soudruzi, se sice poněkud zprofanovalo, což Jiří Wolker nemohl tušit, když nás nedobrovolně opustil dřív, než se to oslovení zdehonestovalo. Ale, dere se do mysli při pohledu na jiné Typltovy obrazy, méně typické, méně mediálně a vizuálně známé, zobrazující věci. Věci žijící svým životem a sdělující nám, pokud to sdělované ovšem správně pochopíme, mnohé, co bychom měli vědět i bez nich. Proto se dere na jazyk ono Wolkerovo, „Miluji věci, mlčenlivé soudruhy“. První část odpovídá. Obrazy zaplněné světem věcí jsou k pomilování. Druhá část verše je ale vrtošivá. Vyobrazené věci na první pohled sice mlčí, ale na druhý - a ochotnější - pohled apelují. Na nás, jak jinak. Autor, těchto řádek se přizná bez mučení, že tyhle obrazy prakticky neznal. Anebo nevnímal, byly-li na některé z předchozích výstav, jež měl to štěstí projít, vidět, požít a promyslet. Možná ho ukřičely, přece jen výřečnější figury, ale v Galerii U Betlémské kaple dostaly věci své vlastní apartmá, zadní síň a najednou se staly samostojací a stvořily si tam svůj svět. Hrnky, židle, kola ze šroťáku, se náhle počaly ozývat a přestaly být mlčenlivými (soudruhy) a staly se žalujícími věcmi, politování hodnými věcmi, věcmi s přesahem do jakýchsi příběhů, které jsme jim zapříčinili – my, a na něž doplatily - ony. Varující, žalující, vzpomínající, truchlící, jímavé, jak které, a jak moc námi, diváky, právě nahlížené. A náhled můžeme mít různý, protože i naše setkání s takovými věcmi byla různá. Teď a tady se nám vynořují z mlhy zapomnění.

Katalog, jako důkaz

Na výstavě je k mání katalog. Vyrovnán do stohu, tlustý, krásný, těžký, mnohomnohostranný a uvnitř bilančně hrdý. Průlet nad mistrovým dílem. Dvoudesetiletkou tvůrčí invence, sdělování, výkřiků, vrstvených do stále vyšší úrovně, obrazů mistra. Nezbývá nám než – ne jen tak nějak konvenčně přát k těm dvacetinám – ale spíše upřímně poděkovat, za tu dvacetiletku a zcela bezohledně doufat, v dvacetiletky další. Úvazek – při takové kvalitě díla – poněkud drsný, jistě, a od nás diváků sobecký, ale víme přece, že ony autorovy Vrstevnice křiku, se vrství a vrstvit budou, a tak se můžeme, chceme, ba vnitřně přímo musíme, těšit na další vrstevnici, zase na nějaké další výstavě. A poděkovat. Mocně a rádi.

Text a foto: Richard Koníček

Lubomír Typlt

Vrstevnice křiku

16/12/2021–23/01/2022

Galerie U Betlémské kaple

Betlémské náměstí 8, Praha 1 - Staré Město,

Kontakt: 222 220 689,

www.galerieubetlemskekaple.cz

Otevřeno: denně od 10 do 18 hodin

Lubomír Typlt

Žije střídavě v Berlíně a v Praze. Jeho malířské dílo je příznačné svou formální syrovostí a obsahovou surovostí. Rozvíjí svůj mýtus o lidském jedinci pomocí malířských prostředků: vytříbené kresebnosti i absurdních prostorových objektů. (Wikipedie)

První kontakt s výtvarným uměním a literaturou zprostředkoval autorův strýc, Jan Schejbal (1941), překladatel z katalánštiny a španělštiny, který pro nakladatelství Odeon, kde pracoval jako redaktor a přeložil - mimo jiné – i dvoudílnou monografii o Goyovi…

L. T. absolvoval

Střední výtvarnou školu Václava Hollara a kurzy kreslení vedené Borisem Jirků

Studium ilustrace u profesora Jiřího Šalamouna na VŠUP v Praze

Od prvního ročníku na vysoké škole je členem skupiny WWW (hra na trumpetu, psaní textů)

Věnoval se knižní ilustraci (nakladatelství Mladá fronta).

1995 - Prví samostatná výstava v Junior klubu Na Chmelnici v Praze

1997 - Studium malby u profesora Jiřího Načeradského, na fakultě výtvarných umění v Brně

1998 - Studium malby u profesora Markuse Lüpertze, na Kunstakademii v Düsseldorfu

2000 - Pokračování studia ve třídě profesora Gerharda Merze

2002 - Pokračování studia ve třídě A. R. Pencka

2004 - diplom Meisterschüler

2005 - absolventský Akademienbrief