Konference, která se snad ani nemusela konat (či se nekonala?) aneb všechno je v lidech
Přišel nám na www.www-kulturaok-eu.cz e-mail:
Vážení přátelé,
je mi ctí Vás tímto jménem neziskové organizace … pozvat na mezinárodní konferenci … která se bude konat …ve velkém sále v … .
Konference se koná pod záštitou velvyslanectví … a … institutu, ve znamení … výročí genocidy … a otázek dnešního islámského fundamentalismu.
Mezi hlavními hosty konference budou … velvyslanec …, bývalý ministr zahraničí … a bývalý mistr zahraničí … a dalšími významnými zahraničními hosty budou … novináři, komentátoři a válečný reportér, který strávil 5 měsíců jako rukojmí …
(Následoval rozpis programu po minutách, od 16.00 do 21.00 hodin )
Registrace účastníků proběhne před zahájením konference od 15.30 do 16.00 hodin.
I když náš web není prvoplánově zaměřen na světodějné problémy, nevyhýbáme se ničemu, čemu můžeme svým skromným dílem – informací, svodkou myšlenek – pomoci, a tak i v rámci našeho webu informovat jeho povětšině na kulturu orientované návštěvníky. Máme konec konců k tomu i rubriku věnovanou různým konferencím, které přesahují sice náš hlavní rámec, ale o nichž máme zájem informovat.
Následoval tedy náš e-mail, děkující za pozvání a rezervující si místa na konferenci.
Odpověď zněla - doslova:
„Ano, počítám s vámi“
Krátce před datem akce přišel e-mail asi v tom smyslu, abychom se přišli registrovat dříve než v avizovaných 15.30 hodin, že tam bude mnoho zájemců a tak, ať to proběhne v klidu.
Potvrdili jsme, že beze všeho, a že jsme se již registrovali.
Bylo nám opětovně potvrzeno, že je s námi počítáno.
V 15.00 hodin jsme dorazili na místo.
Mnohapatrový dům, se spoustou sálů a nikde ani zmínka, kde že se konference koná.
Vrátný věděl. Ve druhém patře.
Dva sály a v obou stav jako po výbuchu.
Tady má být ta konference?
- Jo, ale až to připravíme.
A bude v tomhle nebo v tomhle sále?
- V tomhle.
Dobře.
Rovnají se židle, slečna zběsile lepí cedulky na židle, kam novináři, kam hosté.
Můžeme si zabrat místo zde?
- Ano, klidně, ale mě se neptejte. Všichni se mě tu na něco ptají a já vím akorát, že v sedm mám připravit raut. Tohle není moje práce. Oni mě požádali, protože to nestihají.
Kdo oni?
* No oni.
A baculatá ručka máchla směrem k pobíhajícím kráskám - snad hosteskám - a jiným tvrdším kráskám, snad manažerkám. Ty ale nepobíhaly, ty se shlukly a vesele debatovaly, házejíce podmalovanými očky a nakrucujíc se v nezbytných kostýmkách po všech přišedších, kteří vypadali jako VIP.
Venku se udělalo zima.
Je tu šatna? Nebo máme využít té dole v přízemí?
- V přízemí, tady žádná šatna není.
Ale dole nám šatnářka říkala, že nám samozřejmě věci uschová, ale že jste si nahoru odtahali ramínka a tak s tím vytvoříte operativně šatnu zde.
- Ne, šatna je dole.
Putujeme – už je nás víc a víc – do přízemí. Ochotná paní šatnářka se nás ujímá, a ujišťuje nás, že na nás do těch 21.00 hodin určitě počká a nezavře nám krám i s kabáty.
Sláva.
Teď už menší průvod putuje zase zpět do druhého patra.
Kde je registrace?
- Ještě to není připravené.
A aby také bylo.
Dívky běhají dál, prodírají se námi, co jsme ze sálu vykázáni na chodbu, kde se hromadíme. Dav z národů a rolí různých.
V davu přesahuje i jeden exmistr zahraničí. Zahraniční osobnosti neznáme, ale jsme si tu na té chodbě najednou všichni rovni a jazykový babylon to jen dotvrzuje.
Kde je registrace? Proč jsme měli přijít už před půl čtvrtou, když jsou čtyři hodiny a zmatené pobíhání nekončí? Přednáškový sál zeje prázdnotou a dvě ztepilé manažerky vrhají nevlídné pohledy na obtěžující shluk osob a osobností.
Mají co řešit.
Jediná, kdo nepobíhá, ale maká, je ta baculka přes catering.
Už polepila většinu židlí a nastavěla prezentační cedulky na tribunu k mikrofonům.
Ptáme se tedy i jí.
- Proč se mě pořád všichni ptáte, já k nim nepatřím, já nevím nic, co bych vám k tomu řekla, já jsem tu přes jídlo.
Vtipný (český) novinář se tedy ptá, co bude k jídlu.
- Nevím, to záleží na tom, kolik vás do sálu vpustí a jak se rozhodnou, až se rozhodnou, a dají mi pokyn.
Nervózní shluk se stále domáhá registrace už proto, že jak je vidět, není vůbec jisté, zda budeme nakonec - vzdor násobné elektronické akreditaci a korespondenci - do sálu vůbec vpuštěni.
Manažerky konečně začínají konat.
No, konat. Dohadují se, jak budou přidělovat sluchátka, aby je nedostala ´holubí letka´, jak se nechají slyšet. Ta to ale neřeší, ta do sálu nepotřebuje, dává si zatím – jediná v klidu - do nosu u kávoautomatu, který je volně k dispozici a v předsálí.
- Do sálu se dostanou jen ti, kdo se registrovali.
Kde, proboha?
- No, dole. Registrace byla dole.
Dole? Tam, když jsme přišli, my včasní, ještě nic takového nebylo. Vrátný akorát věděl, že se to má konat ve druhém patře…
- Hm, ale byla dole.
- A kdo se tam registroval, ten dostane sluchátka a smí do sálu.
My ale máme přece potvrzenou akreditaci e-mailem.
- Hm, ale dole jste se měli registrovat, bez toho nikoho do sálu nepustíme.
Část davu se tedy zoufale řítí dolů, dohonit, co nemohli stihnout, když o tom nevěděli, a my odcházíme. Samozřejmě, že by nás nakonec do sálu milostivě pustili, ale děkuji, to nám stačilo.
Vy jste chtěli, abychom o vás napsali, a my jsme vám věnovali náš čas, přesto, že právě v tenhle den začíná dokonce několik výstav, o které se návštěvníci našeho webu zajímají. A bohužel víc než o světodějné problémy.
- Tak o nás nenapíšete?
Ne, museli bychom napsat, jak se konají - nekonají takhle závažné mezinárodní konference na půdě špičkové a renomované instituce. A to by poškodilo onu instituci i myšlenku, o kterou – alespoň v preambuli konference - šlo.
Proto je na začátku ono milosrdné vytečkovávání.
Nejsme na www.www-kulturaok-eu.cz bulvár, ale co je moc, to je příliš. Tak alespoň s těmi tečkami…
Odcházíme. Ne, uraženi, nás už tak hned nic nepřekvapí, ale zklamaní. A trnoucí, co si o tom všem asi pomyslí ta - dobře polovina - přítomných, kterou tvořili zahraniční novináři a zahraniční i naše osobnosti. A jestli se alespoň oni do sálu dostanou, když mají referát a nemají sluchátka. Snad si alespoň ty hostesky a manažery vykoledují, na těch, kteří tu šikanu a neumětelství ustáli, když ne hned rovnou ´havaj´, tak alespoň večeři v nějaké dobré restauraci a možná i fotku v bulváru s osobností. Budou-li ovšem po tom všem, ty osobnosti, ještě ochotny.
Odcházeli jsme tedy a srovnávali s podobnými perfektně organizovanými akcemi v Knihovně Václava Havla, kde něco obdobného zvládají každý večer. A kde - auditorium i přednášející – odcházejí s tím, že to pro ně nebyl ani v nejmenším ztracený veče
r, a že tam nebyla dokonce ani zdevalvována hlavní myšlenka toho kterého večera.
Inu, jak se už od pradávna říká, všechno je v lidech…
Richard Koníček
Hodnocení: 0 %
Foto: © Ing. Olga Koníčková
(ilustrační z výstavy Galerie NTK – 5. 3. – 3. 4. 2015 _ První – ateliér malba IV Mainer) www.malba4.avu.cz