Konference ´Propamátky´ aneb aby vodárenské věže vypadaly stále svěže

17.11.2014 10:43

Národně technické muzeum - Praha

13. – 14. 11. 2014

Institut pro památky a kulturu, o.p.s., jmenovitě pak ředitel této neziskové organizace ing. Aleš Kozák, nás pozval na konferenci s podtitulem Obnova a využívání vodárenských věží. Náš web www.www-kulturaok-eu.cz samozřejmě tuto pozvánku přijal, protože víme, že Institut pro památky a kulturu pořádá obdobné konference na různá témata každoročně, a proběhlé  konference se vždy setkávaly s mimořádným ohlasem v odborné veřejnosti.


 

Pár slov o programu konference

Konference se konala v budově Národně technického muzea v Praze na Letné, a to ve dnech 13. a 14. listopadu 2014.  

První den byl téměř celý věnován referátům a jedné doplňkové akci v podvečer, a to exkurzi do jedné z již nefunkčních pražských vodárenských věží, která se shodou okolností nalézá v blízkosti NTM v Korunovační ulici a slouží jako multifunkční budova pro potřeby města Prahy.

Večer prvního dne byl věnován významné události, důstojné oslavě 7. výročí působení a činnosti Institutu pro památky a kulturu.

Druhý den byly pro přítomné odborníky uspořádány alternativně dvě tematické exkurze. Jednou z nich byla komentovaná prohlídka Muzea pražského vodárenství v Podolí, tou druhou také odborně komentovaná (PhDr. Kryštof Drnek) ´procházka´ po pražských vodárenských věžích nalézajících se na vltavském nábřeží.


Organizace a auditorium

Za www.www-kulturaok-eu jsme se již zúčastnili řady konferencí nejen za náš web, ale i v naší předchozí praxi. Troufáme si tedy srovnávat a hodnotit. S potěšením můžeme konstatovat, že tato konference patřila k mezi nejlépe organizované, od odborné úrovně přednášejících přes dokumentace jednotlivých vstupů až po (na podobných konferencích dosti vzácné) dodržování časů a programu.

 

Pokud jde o auditorium, odpovídalo již zavedené reputaci konferencí organizovaných Institutem pro památky a kulturu. V naplněném přednáškovém sále NTM bylo plno, mezi účastníky početný zástup zahraničních odborníků (Slovensko), další účastníci byli prakticky z celé republiky a v jejich řadách mnoho odborníků a osobností (za všechny jmenujme Jaroslava Jáska, archiváře Pražských vodáren a muzejního pracovníka z oboru dějin vodárenství, redaktora Heraldické ročenky, práce z oboru heraldiky a z oblasti vodárenství, architektury, městských úřadů a památkových institucí, autora celé řady odborných knih). Naopak jsme – ovšem celkem očekávaně - postrádali širší zastoupení odborných periodik a médií vůbec. Potvrzovalo to již tradiční zájem tisku spíše o ´čtenářsky sledovanější témata´ a také fakt, že ochrana a využití památek je u nás stále ještě Popelkou. To ovšem, jak říkáme, nebylo chybou pořadatelů, ale je to zde řečeno k bulváru a ke komerci sklouzávajícím periodikům. 


Co jsme se všechno dozvěděli?

Kdybychom měli tlumočit opravdu vše, co zaznělo na této konferenci, byla by to změť neuvěřitelně zajímavých informací, historií jednotlivých vodáren a jejich povětšině značně smutných osudů. Zde raději odkážeme na dokonale vedený, přehledný a stále aktualizovaný webový portál Institutu pro památky a kulturu https://www.propamatky.info/cs/hlavni-strana/, kde je a bude možno sledovat podrobné informace a stejně tak i v jejich printovém médiu čtvrtletníku Propamátky.

My vám na našem webu www.www-kulturaok-eu.cz přineseme pouze náš průlet konferencí a jednotlivými referáty.

Zahájení

 

  • Zahájení patřilo samozřejmě ing. A. Kozákovi, který připomněl, že konference je 7. konferencí, kterou Institut pořádá a zatím první, která se nekoná v prostředí, o kterém je jednáno. Doposud platilo, že konference o klášterech se konala v klášteře, konference o nádražích na nádraží a podobně. Výjimka musela být učiněna proto, že 70 účastníků a zázemí se prostě do žádné tuzemské vodárenské věže nevejde. Přítomnému řediteli NTM panu Mgr. Karlovi Ksandrovi tímto poděkoval, že se NTM této konference spoluujalo.
  • Mgr. Karel Ksandr, generální ředitel NTM navázal, zajímavou a málo známou replikou, ve které jsme se dozvěděli, že při rozhodování o umístění budovy NTM ve 20. letech 2. stol. byla vážná, ale nakonec nerealizovaná představa, že NTM se bude nalézat právě v místech letenské vodárenské věže v Korunovační ulici a tato vodárna měla být zakomponována do areálu budoucího NTM. Takže, jak dodal, je to skoro tak, jak by si pořadatelé bývali přáli.

 

První blok přenášek

 

  • První referát Věžové vodojemy – součást kulturního dědictví patřil Ing. Šárce Jirouškové, Ph.D., z Muzea Stará Čistírna, o.p.s.

Připomněla nám především ´vzorovou´ vodárenskou věž postavenou v Praze na Zelené lišce, která je zachována i se zázemím tak,  jak ji vyprojektoval architekt Jan Kotěra. Ing. Jiroušková dále provedla přehledné roztřídění všech variant vodárenských věží, kterých je u nás evidováno 495 vzniklých v rozmezí 5 staletí. Připomněla také, že vodárny neslouží a nesloužily jen k rozvodu pitné vody do měst a obcí, ale také k rozvodu vody technologické na dráze s parní trakcí, v papírnách, pivovarech a dalších vodu používajících provozech, stejně jako v léčebnách, na zámcích či v zahradách. Závěrem upozornila na pozoruhodnou vodárenskou enklávu, která vznikla v letech 1912 až 1930 na Mladoboleslavsku, kde v té době byly zadávány stavby nově vznikajících vodáren předním architektům a patří tedy k architektonickým skvostům.

  • Další referát Vodárenské věže z pohledu památkové ochrany přednesla ing. arch. Eva Dvořáková z Národního památkového ústavu.

Začala velice smutným, ale bohužel očekávaným konstatováním „Vodárenské věže a památková ochrana – nic moc.“ Toto prohlášení doložila přehledem vývoje památkové péče a registrace vodárenských věží od roku 1958 kdy instituce Památkové péče vznikla a na konkrétních dokladech nám předvedla, že zařazování vodárenských věží na seznamy bylo minimální, protože hlavní směry památkové ochrany byly vedeny na hrady, zámky a podobně.

A tak ještě v roce 1987 bylo v seznamech zapsáno jen 19 vodárenských věží, 17 vodojemů a 34 vodáren. Připomněla, že některé vodárenské stavby měly to štěstí, že byly zahrnuty do velkých chráněných objektů (např. Sychrov), zatímco jiné, například kombinované vodojemy, byly zahrnuty do starých továren, dnes tak hojně sanovaných, a nechrání je naopak tím pádem nic.

 

  • První přednáškový blok uzavřel Ing. Robert Kořínek, Ph.D, z Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. M. s tématem Historický vývoj vodárenských věží.

Zde jsme se názorně dozvěděli, že první zmínky o vodárenských věžích jsou činěny v počátku renesance a souvisely především s rozvojem měst, ale i výroby a řemesel. První vodárenské věže se stavěly ještě ze dřeva, a kamenné stavby to byly až později. Vzhledem k tomu, že nebylo žádoucí, aby v nich zamrzala voda, bylo nutno v těchto objektech topit. Na otevřeném ohni a komín byl veden středem objektu. To samozřejmě působilo četné požáry.

Nejstarší pražskou vodárenskou věží je Staroměstská vodárenská věž, nejstarší dochované věže v rámci celé republiky najdeme v Jičíně a v Táboře. Průmyslová revoluce pak rozpoutala boom výstavby vodárenských věží, ale šlo vysloveně o účelové stavby. Až kolem roku 1900 došlo k novému pohledu na tyto objekty a začaly se stavět stavby hodnotné i z architektonického hlediska.

Začal s tím již zmíněný Jan Kotěra, pokračoval v tom Josef Gočár a další významní architekti. Trend ukončila až léta 2.  sv. války, a posledním významným specialistou na vodárenské věže byl architekt František Janda, žák Jana Kotěry (např. vodárenská věž v Poděbradech). Po válce už nastal naprostý úpadek estetiky nově vznikajících vodárenských věží, i když i v této nevzhledné výstavbě se najdou výjimky, jako je třeba moderní vodárenská věž v Praze na Dívčích Hradech od architekta Karla Hubáčka.

 

Vznikaly samozřejmě i různé kuriozity, jako třeba v roce 1973 v Olomouci, kde pod vodárenskou věží nalezneme plně využívaný obytný panelák. Netradiční vodárenskou věž z roku 1985 nalezneme zase v Teplicích, ve Vtelně vznikl z vodárenské věže dostavbou kostel, zatímco naopak ve Vítkovicích udělali z kostela vodojem. Daleko více o tomto tématu ale naleznete například na specializovaném webu https://www.vodarenskeveze.cz/

 

Druhý blok přednášek

  • V následujícím bloku přednášek vystoupil nejprve PhDr. Kryštof Drnek, z Pražských vodovodů a kanalizací na téma Vodárenská věž a její funkce.

 

Z jeho přenášky, seznamující se systémem fungování pražské vodárenské sítě, vyplynulo, že první vodárenské věže musely být u vody, protože nezbytná čerpadla byla poháněna vodním kolem. Až s rozvojem parní technologie bylo možno budovat vodárenské věže na suchu. Dozvěděli jsme se také, že až do 19. století byly vodovodní rozvody dřevěné, a teprve pak se přešlo na litinu, ale také třeba na sklo či jiné materiály. K již zmiňované Kotěrově vodárně doplnil, že sloužila až do roku 1970, kdy přestala kapacitně sloužit vzhledem k dynamickému rozvoji přilehlých panelových sídlišť, a to bylo do jisté míry její štěstí, protože už byly jiné pohledy na tuto technickou i architektonickou památku a byla tak zachována do dnešních časů včetně přilehlého areálu.

  • Následoval ho Mgr. Michal Horáček, z Ústavu hospodářských a sociálních dějin, FF UK, který vyzdvihl dodnes unikátní a dodnes v podstatě funkční systém vodárenství v Benešově.

Ozřejmil nám, že kdysi ´moudří´ radní města Benešova rozhodli zrušit všechny povrchové zdroje ve městě a blízkém okolí (potoky pod zem, rybníky vysušit) a až následné požáry, které nebylo čím hasit, přiměly příští radní dramatickou situaci řešit. A řešení se našlo.

Povolali geniálního a na přelomu 19. a 20. století našeho největšího odborníka Jana Vladimíra Hráského, stavebního inženýra, hydrologa a balneologa. Působil jako vysokoškolský profesor kulturního inženýrství, vodárenství a stokování měst na Císařské a královské české Vysoké škole technické v Praze, kde v roce 1900-1901 zastával post rektora. Hráský přišel na řešení, které fungovalo v Benešově až do roku 1970 a vzniklo během dvou let. Voda byla k dispozici v  takové míře, že při zahájení provozu tryskala z fontán a valila se ulicemi. V 70. letech ztratilo ale toto řešení smysl, protože se Benešov napojil na vodu ze Želivky ve velkém. Přesto by mohlo Hráského řešení městu sloužit k plné spokojenosti v zásadě dodnes. Využívá se však už jen místně k zabezpečení místního koupaliště. Zvláštností je i samotná stavba vodárenské věže, která je fakticky zapuštěna hluboko do země, protože čerpá vodu z hlubinného pramene, a nad zemí je tak pouze nádrž.  Zajímavostí, kterou jsme se v této souvislosti také dozvěděli, je že teprve po 60 letech se další ´radní´ rozhodli na počest tohoto muže pojmenovat jeho jménem ulici vedoucí k jeho vodárně. Bohužel se jim podařilo ji nazvat chybně, jako ulici Hrázského, a teprve v nedávné současnosti bylo opět další ´radní´ rozhodli chybu napravit a přebytečné ´z´ ze jména odstranit…

  • Druhý blok přednášek uzavřel s tématem Zahraniční inspirace ze zemí Visegradské čtyřky, Ing. Svatopluk Zídek, z Kolegia pro technické památky ČKAIT & ČSSI.

Z jeho přednášky jsme se dozvěděli, že i v rámci Visegradské čtyřky (ČR, Polsko, Maďarsko, Slovensko) je každoročně oceněno 6 technických památek vybraných odbornou mezinárodní komisí ze všech zemí. Za dobu existence této aktivity se mezi vyhodnocenými památkami objevily i čtyři vodárenské věže. Se všemi čtyřmi nás pak slovem i obrazem seznámil.

 

První vyhodnocenou byla věž v polské Opole vybudovaná v roce 1900, která pouze s nezbytnými rekonstrukcemi slouží svému účelu dodnes.

 

Druhou vyhodnocenou věží byla celobetonová (dokonce i vstupní dveře) věž z maďarského Szegedu, vystavěná v roce 1906, které také dosud plní svůj účel.

 

Třetí věží, která byla za dobu existence Visegradské čtyřky a její komise, vyhodnocena věž v Prešově. Její zvláštností je, že vznikla jako vestavba do středověké věže městského opevnění.

 

No a k všeobecnému potěšení, jsme se dozvěděli, že do seznamu vyhodnocených věží byla zapsána i česká vodárenská věž, a to celkem dobře známá věž arch. Babušky stojící v Praze – Kbelích, která ale na rozdíl od zahraničních vyhodnocených věží není opravena (jen fasáda) a slouží jako letecký maják pro místní letiště. Z toho důvodu je také nepřístupná a střežená jako vojenský objekt.

 

Třetí blok přednášek

 

  • Odpolední blok přednášek byl věnován konkrétním vodárenským věžím, které byly u nás zachráněny a nějakým jiným chvályhodným způsobem jsou i využívány.

Prvním příkladem byla Konverze vodárenské věže na ateliér provedená soukromým investorem Radim Heinichem z INTEXu ve Vratimově.

Z vodárenské věže s pohnutou a zajímavou historií, umístěnou na oblíbeném kopci místních obyvatel, se díky osobní iniciativě osvíceného investora stal obytný ateliér investora, kavárna a multiúčelový společenský objekt.

 

  • Druhá prezentace nápaditého počinu byla Vodárenská věž v Třebíči, přetvořená firmou VAS, a.s., divize Třebíč, na významný regionální turistický bod.

Informoval nás o tom Ing. Jaroslav Hedbávný. Na věži je zajímavé, že se nachází poblíž kapličky na místní poutní hoře a po 4 letech složitých jednání se mohla začlenit do celkového významu místa, stala se rozhlednou, a tak s kapličkou spoluvytváří venkovní turistický areál města Třebíče. Dodejme, že navíc podzemí vodárenské věže dosud slouží vodárenským účelům.

 

  • A třetí prezentační blok uzavřela informace o přebudování věžového vodojemu v Kladně –Rozdělově, kterou přednesla Vladimíra Lišková ze Středočeských vodáren, a.s.

Dozvěděli jsme se, že se jedná o objekt z roku 1936, železobetonové konstrukce s obezděním, který přestal v 80. letech sloužit svému účelu a dnes je z něj péčí Středočeských vodáren názorná expozice vodárenství.     

 

Čtvrtý blok přednášek

 

  • Čtvrtý blok zahájila Bc. Veronika Hačková z Třeboně, která nám představila místní vodárenskou věž, postavenou arch. Kotěrou, v roce 1909, jež byla od roku 1968 nefunkční a je prohlášena za kulturní památku.

V současnosti se stala bohatě vyžívaným alternativním kulturním centrem města a regionu. Od roku 2006 slouží totiž jako galerie a budhisticko-lamaistické centrum.

 

 

  • S rekonstrukcí, revitalizací a dostavbou vodárenské věže v Opavě

nás měl seznámit její autor ing. arch. Oleg Haman, ze společnosti CASUA, spol. s r. o., ale zastoupil ho plnohodnotně jeho kolega.

V tomto případě se jedná o opavskou nádražní vodárenskou věž z roku 1892, která už od 70. let v souvislosti se zánikem parních trakcí na železnici chátrala. Dnes je v ní Opavská galerie fotografií a v dalším patře galerie retrospektivy objektů sochaře Kurta Gebauera.

 

  • Poslední přednáška byla věnována načatému tématu z předchozí prezentace, tedy nádražním vodárenským věžím u nás i v zahraničí. Přednesl ji ing. arch. Karel Hájek, z kARek architektonického ateliéru.

Seznámil nás s architektem Josefem Dandou, osobností, specializující se od roku 1936 až do zániku parní dopravy na železnici v roce 1970, na projektování drážních vodárenských věží. Představil nám jeho nejvýznamnější realizované projekty. A také jejich většinou trpké osudy. V druhé části nám předvedl bohatou sbírku opačného charakteru, drážní vodárenské věže v Německu. I tam už dosloužily, navíc tam byly z valné části poničeny nálety a válkou, a přesto patří k nejatraktivnějším čile využívaným objektům příslušných a často už dokonce zaniklých a jinak využitých nádraží. A protože v Německu byl pro nádražní vodárny používán zpravidla kulovitý tvar vrchní vodní nádrže, slouží jich celá řada jako mini hvězdárny či planetária. S politováním jsme se dozvěděli, že  oproti Česku je v Německu vodárenským věžím obecně dáván silný architektonický a funkční význam, že vychází dokonce specializovaný časopis věnovaný této problematice.    

A po práci legraci, jak pravil klasik…

Závěr přednáškového maratonu, který ale nedal usnout ani odejít, tvořil slavnostní akt, jímž bylo již zmíněné završené sedmiletí založení Institutu pro památky a kulturu. Akt se konal přímo v NTM za účasti všech pracovníků Institutu, v čele s jeho ředitelem Ing. Alešem Kozákem, přítomen byl i ředitel NTM, Mgr. Karel Ksandr a společně jsme uvítali i vzácného hosta celé slavnosti (hraběte) Ing. Vladimíra Lažanského (na foto vpravo u mikrofonu),  majitele zámku v Chyších, šlechtice tělem, chováním i duší, který projevil velké pochopení ke svízelnosti ochrany a záchrany památek, neboť s tím má vlastní bohaté zkušenosti. Zcela upřímně proto projevil uznání působení Institutu pro památky a kulturu a popřál mu hodně sil a vytrvalosti v jeho nelehké, nepříliš doceněné a hlavně náročné činnosti.  


 

Slavnostní setkání bylo završeno společným přípitkem z číší vína, komentovanou prohlídkou Dopravní haly Národního  technického muzea pro zájemce a tak zvanou tichou aukcí fotografií rekonstruovaných a zachráněných chrámů – jednoho z předchozích témat jedné z předcházejících konferencí – jejichž autorem byl Jan Bartoš.

 


 

Institut pro památky a kulturu, o.p.s.,

  • je nezisková organizace, která provozuje portál PROPAMÁTKY
  • pořádá konference
  • realizuje projekt o financování kulturního dědictví MÁME VYBRÁNO,
  • nabízí poradenství při financování projektů v oblasti obnovy památek
  • představuje zajímavá místa v rámci putovní výstavy
  • Institut je sociální podnik a zaměstnává lidi, kteří se vzhledem ke své zdravotní situaci obtížněji uplatňují na trhu práce. Zachovává k nim individuální přístup a respektuje jejich potřeby. 
  • informuje veřejnost, vzdělává zájemce a propojuje aktivity, které souvisejí s obnovou, financováním a využíváním kulturního dědictví. Vše pod heslem, že péče o památky začíná osvětou…

 

Přehled uskutečněných konferencí uspořádaných Institutem

 

2008 – kláštery, 2009 - venkovské fary, 2010 – kostely, 2011 – sladovny, 2012 – nádraží, 2013 – pivovary…

 

Hodnocení:  99,9 %

 

Richard Koníček

Foto: © Ing. Olga Koníčková