Jeseníky - Horní Lipová aneb kde nádražní stanice inspirovala film Alois Nebel
Jeseník/město v srdci přírody - Horní Lipová
14. - 21. 7. 2019
Náš první výlet při pobytu v Jeseníkách, v Jeseníku, v penzionu U Petra (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/penzion-u-petra-v-jeseniku-aneb-tam-kde-se-take-pasou-ovecky/ ) vedl do Lipová lázně. I přes mírnou zmatenost pojmů jsme nakonec byli tam, kde jsou Schrothovy lázně, v Dolní Lipové. (viz. náš článek https://www.www-kulturaok-eu.cz/news/jeseniky-dolni-lipova-lipova-lazne-aneb-kde-a-jak-vzniklo-rceni-%c2%b4byt-na-srot%c2%b4-%e2%80%a6/ )
Dolní Lipová, jak jsme nakonec pochopili, je ale jen větší částí obce Lipová lázně a patří do nich část Horní Lipová. Tedy důvod, vypravit se i tam. Po zmatcích s autobusem do Dolní Lipové jsme nechtěli zmatkovat znovu a zvolili jsme vláček, jenž za pár minut a dosupěl až na nádraží v Horní Lipové. Tentokrát jsme vše zvládli bez zmatků a zdárně tak vystoupili na malém nádražíčku ve stráni nad obcí - Horní Lipová.
Horní Lipová
Horní Lipová je tedy součást obce Lipová lázně. Charakter obce je dnes už především veskrze rekreační. Populární je místní Pramen Císaře Josefa II. Ten dne 1. 9. 1779 posloužil k občerstvení projíždějícího osvíceného panovníka, syna Marie Terezie, císaře Josefa II., jenž tu byl na inspekční cestě pohraničními oblastmi Slezska. Na památku této mimořádné události byl u pramene zbudován kamenný obelisk s pamětní deskou a bustou císaře. Ta se ale do dnešních dnů nezachovala. Při této cestě byl - mimochodem - císař šokován nezměrnou chudobou místních a v reakci na to, co zřel, včetně polonahých i odrostlejších dětí, pronesl: "Nemyslil jsem si, že je v mé říši zákoutí, v němž žijí lidé ještě ve stavu rajské nevinnosti.“
Pramen byl v roce 2006 rekonstruován na náklady obce Lipová lázně. Odbočku na pramen při našem výletu jsme sice na turistickém rozcestí záhy po opuštění vlaku registrovali, ale nevydali jsme se k němu hned, neboť byl podle směrovky vzdálen jen 0,5 kilometru a my mířili po modré podél Jesenného potoka na Tři studánky, případně dál, až kam čas a síly dovolí.
Pramen Císaře Josefa II. jsme mínili navštívit až při cestě zpět k vlaku. Nedošlo ale k tomu, protože jsme při návratu, snad z utrmácení, snad z horka, snad dílem osudu, onu značku přehlédli a došli až na nádraží. A odkud nám za nedlouho odjížděl vlak. Tak jsme pramen oželeli. Stejně tak jsme - to ale záměrně - zavrhli pod nádražím odbočit za viadukt k tamnímu ´Lesnímu baru´. Raději než uvíznout u baru jsme se chtěli kochat pohledem na Obří skály pod Šerákem.
Něco z historie Horní Lipové
Horní Lipová (německy Oberlindewiese, Ober-Lindewiese či Ober Lindewiese) je původně samostatná ves, která je od roku 1960 součástí obce Lipová lázně, s níž na východě sousedí. V Horní Lipové žije (stav z roku 2001) necelých 350 obyvatel.
První doložená zmínka o obci pochází z roku 1689. Zprvu šlo o ves pasteveckou. Zlom nastal až asi o století později, po roce 1777. Tehdy začala vrchnost - do té doby jen propachtované pastevní pozemky - přidělovat rodinám do dědičného vlastnictví. O růstu obce vypovídá růst počtu obyvatel. V roce 1748 to bylo jen 31 drobných zemědělců, v roce 1836 už 86 sedláků, 68 drobných zemědělců a 271 domkářů, čili1138 obyvatel. Vzestup ale koncem 19. století ustal.
Zajímavostí jistě je, že obec sice měla školu už od počátku 19. století, ale faru měli až v Dolní Lipové. Význam pro obec měla nesporně železniční trať Hanušovice - Jeseník z roku 1888 a zbudování místní stanice. Trať ale není ledasjaká. Musí překonávat značná převýšení, což se řeší systémem oblouků, takže se o ní mluví jako o ´Slezském Semmeringu´.
Obyvatelstvo obce bylo většinou německé. Češi se v ní usazovali až po vzniku republiky od roku 1918. V roce 1938 však byli v drtivé většině vyhnáni. Za 2. sv. války byl poblíž (ve Vápenném údolí) zajatecký tábor. Po odsunu Němců se Horní Lipovou zdařilo dosídlit jen zpola. A i kontingent novousedlíků a minimum navrátilců časem klesal. Nebyla tu práce v zemědělství ani lesnictví. A tak roku 1960, jak už bylo řečeno, byla Horní Lipová sloučena s Dolní Lipovou v obec Lipová lázně.
Dnešní Horní Lipová
Horní Lipová je středisko zimní i letní turistiky. Dokládají to četné penziony a ubytovací kapacity. Je tam ale také Muzeum Slezského Semmeringu, věnované zdejší trati. A co je událost nejmodernější? Místní nádraží. Předobraz stanice Bílý potok z příběhů o Aloisu Nebelovi. Kdo by neviděl či alespoň nevěděl o úspěšném 81 minutovém animovaném snímku Alois Nebel z roku 2011, režiséra Tomáše Luňáka, natočeného podle komixu Jaroslava Rudiše? A kdo by neznal ohromující comeback Václava Neckáře a skupiny Umakart s písní z filmu - Půlnoční…?
Zajímavostí je ale v Horní Lipové víc. Přírodních. Především se jedná o Národní přírodní rezervaci Šerák- Keprník, jež je dokonce evropsky významnou lokalitou. Jsou zde i památné stromy - dvě lípy. První jsme zaznamenali poblíž železniční stanice a druhou dole, na louce u viaduktu. Neunikl nám ale ani Fořtův smrk (smrk ztepilý, obvod kmene 354 cm, výška 47 m), který jsme míjeli v Dlouhé dolině cestou podél Jaselského potoka.
A k nepřírodním zajímavostem určitě patří kostelík,
který jsme objevili cestou po modré značce Dlouhou dolinou.
Má nezvyklý, ale přiléhavý názvem:
Kostelík v horách.
Kostelík v horách
Z Horní Lipové je to ke kostelíku kousek. Odhadem asi tak půl kilometru za obcí. Jde o kostelík moderní a přičinil se o něj spolek s názvem Kostelík v horách. Jedná se o kostelík pravoslavný, jenž je současně i památníkem válečných zajatců z 2. sv. války. Již jsme zmínili, že poblíž obce byl za války zajatecký tábor. Za dobu jeho existence jím prošlo 6000 anglických, francouzských, polských a ruských zajatců. Proč? Pracovali tu nuceně v letech 1939 - 1945. I když nešlo o koncentrák, žádný med to nebyl. Trpěli i umírali. Polovinu tvořili vojáci SSSR. Ale i na ty, co se šťastně dožili konce války a osvobození tábora, nečekalo nic dobrého. Jen osud tzv. vojenských zrádců (Sověti totiž zajatce považovali za zbabělce, co se dali zajmout místo, aby padli za vlast), takže jejich stopy končí zpravidla ve stalinských poválečných gulazích. I proto je kostelík pravoslavný…
Kostelík i tryzna za trpící
Stavba začala v roce 2013 a ukončena byla za rok. Náklady činily asi 2,2 milionu korun. Kostelík je zasvěcen svátku Proměnění Páně a sv. Nektariu Eginskému. Slouží k duchovním účelům, ale jsou tam zaznamenána (na skleněných tabulích) jména zajatců. Jejich dokumentaci se věnuje amatérský badatel pan Janas, jemuž se už zdařilo shromáždit 1400 jmen zajatců i s jejich osudy. V květnu 2015 v památníku přibyla také jména místních obyvatel, kteří padli v průběhu obou světových válek. Vnímáme-li kostelík jako památník, pak je u nás ojedinělým místem připomínky osudů válečných zajatců.
Pokud ho vnímáme jako kostelík,
pak je to první pravoslavný chrám ve Slezsku.
A jeho ohlas je stále živý. Kostelík, na nás - překvapené pocestné jdoucí kolem - mohutně zapůsobil, ať už jako sakrální stavba nebo jako památník. Není divu, že je i pro místní místem setkávání při různých akcích, na kterých ale nikdy nechybějí ani turisté. Kolem kostelíka je vybudována i přírodní odpočinková zóna s výhledy na Jeseníky. Ani my, ač jsme v té chvíli ještě zase tak moc cesty neušli, jsme neodolali a krátce pobyli. Architekty stavby jsou Jindřich Kaňka, Vilma Kaňková a Vojtěch Koudelka.
Pár slov o zdejších zajateckých táborech
Proč vznikly a proč zde? Vznik je datován do roku 1939. Příčinou bylo rukování práceschopných mužů do armády. Uvádí se, že už v roce 1939 chybělo Německu celkem dva miliony pracovních sil. Jesenicko, zabývající se hlavně těžbou potřebného dřeva, zemědělstvím a kamenoprůmyslem, nebylo výjimkou. Porážkou Polska Němci získali lacinou pracovní sílu. A do kaolínových lomů v blízké Vidnavě dorazilo prvních 60 Poláků. Během války se počty zajatců zvyšovaly a přibývaly i různé národnosti. Na Jesenicko byli deportováni Francouzi, Angličané, ale také hlavně Rusové. Jen v prvních třech letech války bylo na Jesenicku založeno 40 zajateckých táborů s kapacitou 3000 zajatců. Za celou válku ale prošlo jesenickými tábory 6000 zajatců (2500 Rusů, 2000 Angličanů, 1000 Francouzů a 500 Poláků). Všechny tábory přibližně do března 1945 byly opuštěny kvůli blížící se frontě…
Nemilé události i myšlenky.
Leč nutné stále je připomínat.
A tak jsme se raději vydali údolím do hor a lesů.
Jesenný potok
Tak jako jsme při objevování Lipové lázně byli zprvu pomýleni z dvojitého názvu obce, stejně matoucí pro nás byl Jesenný potok. I tenhle významný tok má dva názvy. Mimo Jesenný potok se jmenuje i Staříč, a to již už od pramene. Ať tak či tak, pramení pod horou Smrk ve výši 1.075 metrů n. m. a celková plocha jeho povodí činí 14,8 k m². Pro nás ale hlavně protékal Dlouhou dolinou, kudy jsme proti proudu stoupali po modré příjemně, pozvolna, vzhůru. Vypadalo to už, že se doplazíme na Tři studánky, možná i dál. Ale člověk míní, příroda mění. Skoro u Tří studánek, zbýval jen kus, přetíná potok cestu. Kláda, přes koryto potoka položená, už pro naše vratké nohy nebyla. Lávka, instalovaná dobrými lidmi, byla zborcena a zčásti v potoce.
Nezbývalo, než si zout pohorky a přebrodit se bosky.
Ale ukázalo se, jak Schroth dole v lázních kdysi pacienty drsně léčil. Ledovou vodou, především. A nutno uznat, že ledová voda, z Jesenného potoka zejména, nás hned po ponoření nohou po kotníky zbavila bolesti všech anatomických detailů našich končetin až po ty kotníky. I výš. Zbavila nás ale také vlády nad našimi končetinami a brodění se tak stalo, neznaje chůze na chůdách, nereálné. Jen ten sovětský hrdina Alexej Meresjev zvládl putovat na nevládnoucích nohách kilometry. My rozhodně ne. Zvláště ne po vratkých a kluzkých kamenech na dně průzračného a prudkého potoka.
A tak nezbylo, než se vrátit touž cestou.
Dolů po toku Jesenného potoka až do zastavěné částí Horní Lipové. (Mimochodem také jste si už všimli, že i když jdete stejnou cestou znovu, ale opačným směrem, je cesta tak trochu jiná, pohledy, postřehy, atmosférou?). Takže kolem Fořtova smrku, Kostelíčka v lese, do obce a vzhůru do stráně na vlak. A když už jsme přehlédli tu značku k Pramenu Císaře Josefa II. a právě měl přijet vlak do Jeseníka, výlet jsme ukončili. I tak to bylo krásné, klidné a povzbuzující.
Vždyť za celou cestu tam i zpět jsme potkali jen dva turisty a jinak jsme si užívali zvuků a vůně přírody nerušeně a pro ty, kteří bydlí po celý rok v začouzeném městě, až přímo blaženě. Končil náš poznávací výlet, ale nekončil náš poznávací pobyt v Jeseníku.
Jako další cíl jsme vybrali Lázně Jeseník v naději, že nás zase nějak nepomatou názvy či doprava. A jak to dopadlo, zase někdy příště…
Hodnocení: 99 %
Richard Koníček
Foto: © Richard Koníček, © Ing. Olga Koníčková