03.02.2013 11:47

 

Jak jsem si vybrala Oldu, který byl stejně starý jako já? No, zpočátku určitě fungovala sympatie, a také se mi moc líbil. Až později, když jsem ho poznala lépe a blíž, začala jsem oceňovat i to, že je přizpůsobivý, tolerantní a odpovědný. A hlavně  jsem věděla, že se na něj mohu za všech okolností spolehnout. A to pro mě bylo a je důležité dodnes.

 

Žijeme a bydlíme spolu už hodně let. Žádný komfort, skromně. Ani jeden nejsme spotřebitel, co si raději půjčí, než by na danou věc čekal. Naopak. Šetříme a pak kupujeme. K dluhům, a dnes tak běžnému zadlužování, máme naštěstí oba daleko.  A je to dobře. Ekonomické otřesy jako ztráta práce nás drtí méně než ty, co musejí každý měsíc splácet nějaké půjčky.

 ***

Jednoho dne přišel Olda domů nějaký rozrušený. Byl celý bledý a já jsem ho nemohla vůbec poznat. Ihned mi bylo jasné, že se zřejmě muselo něco stát v práci. Mlčela jsem ale a čekala, až sám začne povídat. Byl to koneckonců náš zvyk. Ale on nic. A tak po večeři jsem to už nevydržela, odhodlala se a sama ho v té věci oslovila: "Tak, co se děje,  Oldíku? Vidím, že jsi nějaký špatný, co se stalo?" A Olda se na mě smutně podíval a konečně se rozmluvil:  "Klárko, oni mě vyhodili z práce. Že prý jsem už starý a že mě tam v tom jejich kolektivu už nepotřebují. A že si mám najít novou práci sám," napil se a pokračoval:  "Asi v tom bude nějaký zlý úmysl někoho, kdo se na mé místo tlačil, tak už to bývá.  Tahle doba to plně umožňuje. Vypadá to, že mě asi někdo pomluvil. Vyznělo to tak z podtextu šéfové. Ale přímo se  mnou se o tom bavit nechtěla. Ani mi nic nevysvětlovala. Prostě jsem přebytečný a jdu. No, co proti tomu zmohu, co proti osudu, Klárko?!" A upřel na mě oči s výrazem, že chce dát  najevo,že ho chápu, že mu nic nevyčítám, že alespoň já vím, že za to nemůže. Ale já seděla celá zkoprnělá, a nemohla si to srovnat v hlavě. Měli jsme jet na dovolenou, bušilo mi v ní poněkud sobecky, nepatřičně a nepodstatně. A teď tohle!  Ale pak jsem se začínala vzpamatovávat z prvotního šoku a uvědomovala si, jak moc mě teď potřebuje. Akorát že jsem přemýšlela, proč je zlo tak všemocné? Po chvíli mlčení jsem se konečně zmohla na slovo:  "Ale, Oldo, děláš, jakoby se nám to stalo poprvé. Já už to prožila přece také, a vidíš, měla jsem štěstí a našla jsem si jinou práci.  Sice úplně jinou, ale co? Nakonec se mi docela líbí, a hlavně, že vůbec je. Chvíli to vydržíme, a ty si také něco najdeš, uvidíš. Musíme bojovat. Kdo v dnešním světě nemusí bojovat? Život je nepředvídatelný už ze své podstaty, natož když do toho zasahují ještě lidé."  A v tom mě napadla spásná myšlenka. "A víš co, vypadneme na dovolenou hned. Co tomu říkáš? Odpočineme si tam, stejně jsme chtěli za měsíc jet. Já si to zařídím, oni mi ji posunou. Odbudeme to, srovnáme si myšlenky a pak si začneš hledat práci."

 ***

Olda mě vděčně políbil a stalo se, jak jsem řekla. Když jsme se vrátili z dovolené, byli jsme samozřejmě jenom v kempu,  pustil se Olda do hledání práce. A moc se to nedařilo. Buď chtěli jen záskok, nebo požadovali, aby měl auto, jindy zase  živnosťák, příště jazyky. No, nebylo to snadné. Trvalo to tak asi dva měsíce, když Olda našel inzerát, že jakási  agentura přijímá muže, kteří jsou společenští, pohlední,  zdraví a ochotni pracovat v kteroukoliv dobu. Co jiného mohl dělat? Zkusit musel všechno. A tak šel i na tento konkurz. I když tam šel víceméně pro klid svědomí, stalo se, že Olda v tomhle konkurzu uspěl. Čekala jsem ho s netrpělivostí a byla zvědavá víc na to, o co vlastně šlo, než o to jestli uspěl, protože ani já jsem nevěřila, že po tolika zklamáních by mohla vyjít právě takhle podivná záležitost. Moje první otázka proto směrovala k tomu, o co šlo. Olda ale vypadal optimisticky, a aniž by mi přímo odpověděl, prohlásil obřadně: " Připrav láhev vína, Klárko, bude to pro tebe šok. Nic jiného nám ale nezbývá. Třeba se najde něco jiného později. Ale lepší něco, než nic. Byla jsem napjatá a visela mu na rtech. Tvářil se ale tajemně. Tak jsem raději nalila do sklenek víno. Až teprve s pozvednutou číší můj  milý promluvil konkrétněji:  "Víš, Klárko, nejdřív jsem váhal, ale pak jsem se rozhodl, že zkusit to mohu. Představ si, že mám dělat společníka. Já. Znamená to doprovázet osamělé ženy na akce, kam ona musí jen v doprovodu. No a pak ji zase v pořádku dopravit domů."

 

Nejprve jsem samozřejmě protáhla obličej. Ne snad rovnou kvůli žárlivosti, ale neuměla jsem si ho v té roli představit. Ale pak jsem si uvědomila, že se k tomu ze zoufalství upnul a nebylo by asi moudré mu kazit iluze a zbavovat ho stébla, které sechytil. Nakonec už jsem se tomu tedy ze srdce zasmála:  "No, to je skvělé, hlavně, aby ti to zaplatili, Oldíku, to není špatnej džob, a pokud tě budou dámy svádět, já to vydržím. Mám tě moc ráda a budu na tebe pokaždé čekat s večeří."  I Olda se zase po dlouhé době tvářil veseleji a v jeho očích jsem dokonce zahlédla šibalská světýlka, když říkal:  "To, až tak daleko snad nebude nutné, ale jinak to zvládnu. I já tě mám, Klárko moc rád, a nemusíš se bát, že bych snad hodlal vyměnit za nějakou jinou. Navíc, to zatím není až tak horké. Jedná se jen o čtrnáctidenní zkušební - naštěstí placenou dobu, a pak se prý uvidí. Jo, a to víno je moc dobré!"

Čtrnáct dní ufrnklo, Olda absolvoval pět akcí, a když se  vrátil od dalšího pohovoru, ukázalo se, že byl definitivně  přijat. Jeho "klientky" byly starší opuštěné dámy, které zpravidla něco restiuovaly nebo přijely s nějakými  prostředky po létech emigrace. Nebezpečí od nich tedy vlastně ani nehrozilo. Na Oldovi si ony i jeho noví zaměstnavatelé cenili, že je zodpovědný, že dámy k němu  mají důvěru, že jim vše dokáže zařídit,  vysvětlit a pomoci, a tak o něj byl nakonec zájem.

 ***

 Když po nějakém čase agentura pozvalal Oldu na její firemní večírek, vymínil si, aby mě tam vzali také. A tak jsme po dlouhé době někam vyrazili. Postupně jsem si na tu jeho zvláštní práci zvykla a protože jeho dámy jsou rozmanité,  stalo se už, že mě zatoužily poznat a Olda mě několikrát vzal dokonce sebou. Některé si totiž docela rády poklevetí nejen se svým společníkem, ale i se mnou. A protože držíme s Oldou při sobě, ať se děje, co se děje, je nám dobře a věřím, že nás ani ta ohavná smrt jednou nerozdělí.

 

 Ing, Olga Koníčková