Expozice FRANTA aneb naše další osobnost výtvarného umění známá víc v cizině než u nás aneb o důvod víc navštívit Třebíč a tamní Národní dům…
Expozice FRANTA
Národní dům
Galerie Franta
Když se (v ještě posledních dnech normálního světa kultury) v listopadu 2019 konala v prestižní Galerii Nová síň trojvýstava nazvaná Franta, Renoir, Brunclík zaznělo z úst Karla Hvížďaly, který tuto pozoruhodnou výstavu zahajoval, mimo jiné i to, že:
„…Franta je představitelem nové figurace. Svět vnímal v rozporuplnosti jeho světlých i stinných stránek, jejichž prostřednictvím si uvědomoval, jak křehký je osud člověka. Ve Frantových obrazech převládají motivy soustředěné k lidské postavě, která vzdoruje odcizenému světu dneška…“
Zatímco na jedné stěně galerie Nová síň se nacházely fotografie pokračovatele slavného jména, fotografa Jacqua Renoira a na druhé stěně se skvěly další fotografie, dalšího spoluvystavujícího fotografa, Pavla Brunclíka, tak střed, proti vstupu do galerie, jakožto místo nejčestnější, opanovaly obrazy světového malíře, třebíčského rodáka žijícího však již od roku 1958 ve francouzském městě Nice, Františka Mertla, proslulého pod uměleckým jménem Franta. Dojem z Frantových ojedinělých a svébytných obrazů se nám vryl do paměti. A když jsme loňského roku plánovali náš týdenní program za pobytu v Třebíči, bylo nám jasné, že pátrání po Frantovi bude patřit k našim hlavním pobytovým úkolům.
Třebíč a Franta, Franta a Třebíč
Třebíč je nádherné město s obrovským množstvím zajímavostí, které jsme chtěli najít a poznat. Stopu malíře Franty jsme ale objevili hned na počátku pobytu. Doslova už v den našeho příjezdu. Znáte to, dorazíme, dopídíme se místa ubytování, odložíme zavazadla, a ještě ten den jdeme „ochutnat“ atmosféru města. A kam nejlépe, samozřejmě na hlavní náměstí. Karlovo náměstí. Toho času totálně rozkopané, neboť bylo v rekonstrukci, a k naší lítosti i celé po všech stranách obdélníka, obehnané plotem. Dokonce tak dokonale, že ani proslulá socha Cyrila a Metoděje, není k prohlédnutí. Trčí sama kdesi uprostřed rozkopanin jako zoufalé postavy. A tak, co dělat jiného, než poslušně kolem klece, v níž je kdysi atraktivní a za čas ještě atraktivnější náměstí zatím uvězněno. Ubytováni jsme byli v penzionu Eliška v Eliščině ulici, tedy vysoko nad Karlovým náměstím, takže na jih od Karlova náměstí. Na ně jsme vstoupili Hasskovou ulicí, kolem nárožního Malovaného domu. A pak vpravo a kolem dokola a … a naproti, v Národním domě, jsme nevěřili vlastním očím – Galerie Franta. Nešálí nás zrak, paměť, smysly? Ani jedno. Franta má galerii přímo na náměstí! Takže obavy, že stopy na tohoto malíře, který nás dva roky před tím svými obrazy uhranul, neobjevíme, nám osud, štěstěna a město Třebíč nastražilo přímo do cesty. Program druhého dne pobytu, byl předem jasný. To musíme vidět!
Malá vsuvka o Národním domě
Třebíčský Národní dům je dnes galerií a divadlem. Ale vždy tomu tak pochopitelně nebylo. Postaven byl v roce 1871, takže slavil právě v roce naší návštěvy, v roce 2021 své 150. narozeniny. A za ty roky se s každým domem všelicos uděje. Národní dům, vystavěný podle projektu architekta Karla Tebicha. Původní název domu zněl Besední dům a původním posláním bylo stát se „střediskem vlasteneckého hnutí“. A to se domu, jeho projektantovi i družstvu, jež si tehdy pod taktovkou třebíčského starosty Ignáce Přerovského splnilo.
Dům vznikl na pozemku označeném č. 58, tedy na jižní straně Karlova náměstí. Slavnostní otevření domu se konalo 29. října 1871. První poschodí sloužilo hostinství a knihovně, v přízemí byl konfekční závod. Nejdůležitější částí však byl velký sál, kde se konaly plesy i divadelní představení, schůze i přednášky. Zde také čeští vlastenci vítali výsledek vítězných voleb v roce 1882 i vznik československého státu v roce 1918.
V roce 1891 otevřela v přízemních prostorách Národního domu svou provozovnu První občanská záložna v Třebíči. Bankovnictví část budovy sloužila až do roku 1948.
I za 1. světové války sloužil dům lidem, bohužel ale jako lazaret, a nehezké období si prožil, po 2. sv. válce, když se v něm v letech 1945 – 1946 konala jednání mimořádného lidového soudu.
Od roku 1959 nesl Národní dům název Dům osvěty Bedřicha Václavka. Dodejme, že Václavek, byl sice, jakožto literární kritik a teoretik členem Devětsilu, ale také byl marxistickým estetikem a zasloužil se o rozpracování směru – socialistický realismus. A proč on a zde? Inu narodil se v Čáslavicích, což kousek od Třebíče a vystudoval v Třebíči gymnázium. Daleko podstatnější, je, že krátce před tím byl Národní dům propojen se sousedním domem, zvaným Outratův, což prospělo divadelnímu jevišti a správním prostorám. Od roku 1963 Národním domem vládl Jednotný klub pracujících ROH. Od roku 1989 je dům majetkem města Třebíče. V roce 2014 byl rozšířen o nás přitahující Galerii Franta a také částečně rekonstruován. Následovala rekonstrukce vnitřní nádvoří a letos, v roce 2022 by měla začít rekonstrukce celé budovy.
Expozice FRANTA
Jak už to bývá na www.www-kulturaok-eu.cz je-li k dispozici slovo oborníka, rádi je využijeme a tlumočíme, či jak se dnes módně říká, sdílíme dál. Pro případ Expozice Franta, je takové slovo nejen k dispozici, ale je nesmírně kvalifikované a čtivé. Tak mu rádi dáme prostor. Autorkou textu je PhDr. Marie Dohnalová, kurátorka Galerie Franta, která zde pořádá i hojně navštěvované přednášky. Tedy osoba z nejpovolanějších.
„Prvotní impuls, darovat rodnému městu soubor autorských prací, (ještě bez konkrétních obrysů a detailů) se zrodil už v době Frantovy třebíčské výstavy v roce 1997. K definitivnímu rozhodnutí však Franta dospěl až v průběhu roku 2010. Začala celá řada jednání mezi autorem a vedením města, a to zejména ve vazbě na vyhledání vhodných prostor pro zamýšlenou stálou expozici. Dne 30. dubna 2013 byl přijat návrh, aby expozice byla umístěna v prostorách, které jsou majetkem města, v prvním nadzemním podlaží budov Národního domu ve středu Karlova náměstí v Třebíči. Díky pochopení vedení města, vstřícnosti autora a nadšení zainteresovaných osob, se podařilo vybudovat moderní výstavní prostor, vybavený výkonnou klimatizační jednotkou, přístupný vozíčkářům, bezpečnostně a protipožárně zajištěný. Galerie je rekonstruována tak, aby exponáty nebyly vystaveny působení denního světla, návštěvníkům slouží moderní promítací zařízení i napojení na internet. Bylo vytvořeno důstojné prostředí pro Frantovo darované dílo, které je průřezem celoživotní tvorby umělce, který ani po půlstoletí života v zahraničí nezapomněl na své rodné město. To mu, jako výraz úcty a vděku, udělilo 19. června 2014 čestné občanství. Nad slavnostním otevřením expozice, které se uskutečnilo 3. prosince 2014, převzal záštitu velvyslanec Francie v České republice, pan J. E. Jean-Pierre Asvazadourian.
Stálá expozice Frantových prací darovaných městu Třebíči je významná nejenom svým rozsahem a finančním vyčíslením sbírky, ale také tím, že ji tvoří průřez celoživotní autorovou tvorbou, tj. díly od šedesátých let minulého století až po práce z prvního desetiletí 21. století. Některé z raných prací autor znovu zakoupil, protože se již nenacházela v jeho majetku. V expozici jsou zastoupena díla středních, větších i velkých formátů. Kolekce obrazů je doplněna grafickými pracemi a ukázkami sochařské tvorby. Té dominuje monumentální skulptura „Osmý den“, která je do expozice zapůjčena. Jedná se o poslední exemplář tohoto díla, které je zcela jednoznačně nejvýznamnější Frantovou sochařskou realizací. Autor osobně navrhl instalaci sbírky a poskytl veškeré upřesňující podklady.
Expozice Franta je v celorepublikovém měřítku ojedinělým příkladem velkorysého daru renomovaného tvůrce, žijícího v zahraničí, jeho rodnému městu. O tom, jak významná díla se ve sbírce nacházejí, svědčí skutečnost, že naprostá většina z nich prošla různými výstavami a je reprodukována v katalozích výstav nebo v monografiích, věnovaných Frantově dílu (doposud bylo vydáno šest monografií, z toho jedna v češtině – reprodukce obrazů ze sbírky v Třebíči nalezneme v následujících z nich: FRANTA, Mage Publisher, Washington 1987. – FRANTA, Cercle d´art, Paris 2000. – FRANTA, Somogy éditions d´art, Paris 2007. – FRANTA, Gallery, Praha 2009. – tato publikace obsahuje podrobný přehled autorových samostatných i kolektivních výstav, jeho zastoupení ve veřejných sbírkách doma, v Evropě i v zámoří, výstavní katalogy, monografie a zastoupení v literatuře i pořady, které proběhly v televizi a v rozhlase.)
Ve stálé expozici, která je pod správou Městského kulturního střediska v Třebíči, jsou pořádány další akce, které ji činí neustále aktuální a přitažlivou pro návštěvníky. Ať už to jsou besedy, přednášky, autorská čtení, komorní koncerty a další aktivity. V průběhu roku 2015 expozici navštívili například Jacques Vallee (adjoint delegué á la culture – radnice Vence), Gerald Meerloo (commisaire des expositions – radnice Nice) a další zástupce města Nice, Isabelle Gendre. Z Francie a dalších evropských zemí přijeli i sběratelé a výtvarníci. K významu expozice zcela jistě přispívá i skutečnost, že Třebíč se řadí k těm českým městům, jejichž památky se ocitly na soupisu UNESCO.
Kvalita darovaných děl a jejich množství (neméně jako technické parametry galerie) řadí Expozici Franta do mimořádné pozice v rámci stálých expozic, které existují v rámci celé České republiky. Jako dar v zahraničí žijícího, úspěšného českého tvůrce, nemá u nás obdoby.
Tolik PhDr. Marie Dohnalová.
A ještě pár faktů o autorovi
I zde dáme opět slovo paní Dohnalové. Jmenné heslo FRANTA či (František Mertl) je sice bohatě zpracováno na internetových zdrojích, včetně Wikipedie, ale nám se opět nejvíc zamlouval text PhDr. Marie Dohnalové.
„FRANTA čili František Mertl se narodil 16. března 1930 v Třebíči na Českomoravské vrchovině. Studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně a na pražské Akademii výtvarných umění (ateliér prof. M. Holého). Za studijního pobytu v Itálii (Peruggia) se v roce 1956 poznal s francouzskou studentkou italštiny, Jacqueline Sussan, která se několik let poté stala Frantovou manželkou a celoživotní družkou. To však už Franta žil a tvořil na jihu Francie (nejdříve v Nice a poté ve Vence), kam v roce 1958 emigroval přes Západní Berlín. Už jeho první obrazy, namalované na Azurovém pobřeží, jsou signovány odvozeninou umělcova křestního jména. Pro usnadnění čitelnosti vznikl pseudonym FRANTA, pod kterým je dnes znám nejenom na jihu Francie, ale v Evropě i v zámoří. Řadí se k těm tvůrcům, kteří svůj život a tvorbu rozdělili mezi dvě země: Francii a Českou republiku. Přičemž je nutno konstatovat, že Francii připadá větší díl Frantova uměleckého odkazu i delší časový úsek jeho dosavadního tvůrčího úsilí a života.
Už Frantův studijní pobyt v Itálii byl novým impulsem pro jeho další tvorbu. Poprvé stanul tváří v tvář dílům renesančních mistrů, středověké architektuře, jižní krajině i italskému neorealismu. O pouhé dva roky později, když se ocitne na jihu Francie, poznává tvorbu umělců, jakými byli Picasso, Chagall, Ernst, Dubuffet, Tapies... S dalšími později spolupracuje: zmiňme zde alespoň Roberto Mattu a Eduarda Chillidu a neopomeňme přátelské vazby se spisovatelem Grahamem Greenem. První samostatnou výstavu měl Franta v Paříži v roce 1960. Pouhých pět let po svém příchodu do Francie se již trvale zařadil mezi představitele francouzské nové figurace - lidská postava, v celém širokém spektru svého pojetí, se výtvarníkovi stala nevyčerpatelným inspiračním zdrojem až do současnosti. Umělec svými díly zachycuje bolestný zázrak zrození, lidská těla drcená válečnými konflikty, ale i člověka spjatého s přírodou, člověka, kterého nelze vymanit z úzkých vazeb na civilizaci současného světa.
V nejranějších Frantových dílech, vzniklých ve Francii, nelze přehlédnout ozvěny kubismu. Jsou to obrazy, v nichž vedle světla a barvy hrála důležitou roli linie, ale které byly zároveň obdařeny podmanivou silou výrazu, jehož význam se v umělcově tvůrčím úsilí neustále stupňoval a stupňuje. Avšak už v následném údobí se malířský rukopis Frantových děl přiklání více k expresi, na významu nabývá osobitá zkratka, a to jak v malířském, tak i v obsahovém pojetí. To vše ještě umocňuje specifická role světla a nezaměnitelný kolorit. Aniž by Franta tehdy znal obrazy Francise Bacona, dospěl intuitivně k obdobným závěrům. Jeho pojetí uměleckého výrazu byl blízký i výtvarný projev srbského malíře Vladimira Veličkoviće (1935), který žil od roku 1966 v Paříži. Ač je tvorba každého z těchto umělců osobitá, přesto v ní objevíme duchovní soulad.
V osmdesátých letech minulého století se před Frantou otevřel nový, velmi významný inspirační okruh, který obohacuje a rozvíjí do dnešních dnů. Byla to Afrika, kontinent, v němž objevil neznámou krajinu i přirozenou krásu lidské postavy. Zde našel ušlechtilou bytost, jejíž život byl pevně spjat s přírodou a která pro svou existenci nepotřebovala moderní technické vymoženosti. Frantovy obrazy, které čerpaly náměty z cest do zemí jako Senegal, Burkina Faso, Mali, Keňa, Gambie a Nigérie oslovily nejen evropské metropole, ale i New York, kde je dnes nalezneme ve sbírkách Guggenheimova Musea, Brooklyn či Bronx Musea. V průběhu osmdesátých let se v New Yorku seznamuje s osobnostmi jako například s Thomasem Messerem, Robertem Rubinem, s kritičkou Dorou Ashton či s Charlotte Kotíkovou. Tehdy se ve Frantově tvorbě objevil motiv Afroameričana, další z těch, které ho provázejí na jeho umělecké cestě.
Způsobem pojetí figury dokáže Franta vyjádřit obsah díla, lidská postava je pojítkem mezi autorem a divákem, její vyjadřovací spektrum je doslova neohraničené. Frantův Člověk podává svědectví: o sobě, o době, o světu, jehož je nedílnou součástí a který zároveň systematicky ničí. K tomu všemu napomáhá zdánlivě podružný moment: výtvarníkova skvělá znalost lidské anatomie, kterou si s sebou přivezl ještě z dob svých pražských akademických studií.
Od konce devadesátých let se stupňuje angažovanost Frantových děl jak v hodnotách obecně lidských, tak i v jejich protiválečném zaměření. Významnou částí své tvorby reaguje na válečné konflikty či teroristické útoky. Nikdy nezůstal a nezůstává lhostejný k tomu, co ohrožuje lidstvo nebo čím se ohrožuje lidstvo samo. Některá z těchto děl jsou dnes již mimo autorův dosah, neboť je vlastní japonská Nagoya, Tokyo, ale i české Lidice. Triptych Svědek (1993/1994), který nalezl v Nagoye místo v sousedství díla Anselma Kiefera, se pro Japonce stal symbolem válečných hrůz, jak je prožívali obyvatelé Hirošimy a Nagasaki.
Frantovo dílo zvedá výstražný hlas i v malbách, které upozorňují na zneužívání techniky, na schopnost člověka zavalit svět odpadky nadprodukce a konzumní společnosti. Vždyť hrozba dnešní civilizace, je tou, o které neustále hovoříme, ale která se rok za rokem stupňuje. Franta varuje před ničením přírody, před tím, jak jsme lhostejní ke smrti, která se nás bezprostředně netýká a která slouží jako vítaná kořist senzacechtivých médií. Připomínat krátkou rovnici, která vede od zrodu ke smrti, se stalo poselstvím umělcových děl.
Ačkoliv Franta věnoval převážnou část svého celoživotního úsilí malířství, významnou roli hraje i jeho tvorba sochařská. Je jasně zřetelné, že expresívní sochařský výraz souzní s Frantovými malířskými plátny a při bližším pohledu nelze přehlédnout linii, která směřuje až k odkazu českého barokního umění. Frantovy sochařské realizace již dosáhly počtu, kdy jsou nejenom důstojným doplněním obrazových výstav, ale mnohdy jsou to právě sochy, které na některých z přehlídek dominují.
Franta emigroval jako čerstvý absolvent malířské akademie. Jeho osoba i dílo byly po následující desetiletí v jeho vlasti nežádoucí, k čemuž v nemalé míře přispěla i skutečnost, že Frantův otec bojoval jako legionář na italské frontě a po okupaci Československa patřil k příslušníkům našich zahraničních vojsk, která se formovala ve Francii. V rodné zemi si proto výtvarník nevybudoval pozici srovnatelnou s těmi umělci, jejichž emigrace byla vázána až na rok 1968, či dobu pozdější. Tato skutečnost ovlivnila i Frantovo zastoupení v galerijních sbírkách v České republice, kde se však s umělcovou tvorbou přesto v mnoha institucích setkáme. Jeho díla se nacházejí v Národní galerii v Praze, v Českém muzeu výtvarných umění v Praze, v Moravské galerii v Brně, v Muzeu města Brna na Špilberku, v Galerii výtvarného umění v Ostravě, v Muzeu Vysočiny Třebíč a v třebíčském Národním domě, kde je stálá expozice výtvarníkovy tvorby, dar umělce rodnému městu. Ve Francii, která se stala Frantovým druhým domovem, vlastní jeho díla instituce jako například Centre Pompidou v Paříži, Musée d´ Art Moderne de la Ville de Paris a více než dvě desítky dalších veřejných muzeí a nadací. Frantova tvorba vyzrála, je autorem celoevropského významu a částí svého díla přesáhl i hranice evropského kontinentu – jeho obrazy, kresby, sochy a grafiky jsou dnes součástí takřka šedesáti významných veřejných sbírek prakticky po celém světě. V soukromých sbírkách je Frantovo zastoupení doslova nespočetné.
V České republice realizoval Franta osm významných samostatných vystoupení. Symbolickým návratem do vlasti se stala výstava v pražském Karolinu (1995), po níž následovala Třebíč (1997), Český Krumlov a Brno (2009). V roce 2012 hostila jeho obrazy, sochy a kresby dvakrát opět Praha a poté již následovala stálá expozice v Třebíči (2014). V roce 2015 proběhla v Galerii výtvarného umění v Ostravě Frantova samostatná výstava, v roce 2017 pak Muzeum Vysočiny Třebíč hostilo výstavu děl ze sbírek soukromých sběratelů. Umělcově tvorbě byly věnovány desítky výstavních katalogů, stovky studií, článků a rozhovorů. O jeho díle vyšlo pět zahraničních a jedna česká monografie, byly natočeny filmy, rozhlasové a televizní pořady. Byl hostem Marka Ebena v jeho pořadu Na plovárně. To vše je ale jenom zlomkem toho, co ve skutečnosti tvoří umělecký odkaz šedesáti let Frantova tvůrčího úsilí. Úsilí, z něhož vyzařuje nezdolná energie, která je pro umělce typická i v jeho soukromém životě. Není to však jenom energie, výmluvné gesto, skvělý kolorit, brilantní kresba či dokonalá kompozice, co k nám prostřednictvím Frantova díla promlouvá. To, co bychom neměli v jeho tvorbě přehlédnout, postřehl v roce 2007 francouzský výtvarný kritik Jean-Luc Chalumeau:
´Nevím, jestli je to Frantův záměr, ale je to tak: jeho umění, které v zásadě čerpá inspiraci z neštěstí světa, nám zprostředkovává neocenitelný zážitek krásy. Svět zjevovaný estetickým objektem, který Franta vytvořil, nám osvětluje reálný svět i nás samotné. Zjišťujeme, že jsme to světlo potřebovali.´“
A náš dovětek?
Nezklamaly jsme se. Zatímco v Praze jsme viděli jen několik obrazů, tak v Třebíči jsme si jich mohli prohlédnout plnou galerii. A dokonce v pestřejší škále malířského vyjádření. Šíři autorova talentu, pak navíc umocnila jeho sochařská tvorba, která byla umně včleněna do výstavního prostoru a souzněla s vystavenými obrazy.
Na závěr:
Pokud jde o Frantovi samostatné výstavy tak PhDr. Marie Dohnalová, je má přesně spočítané. A konaly se už doslova po celém světě. Podle paní Dohnalové, bylo samostatných výstav – zatím - úctyhodných 136. Zdůrazněme – samostatných. K tomu si ale přidejme ještě bezpočet výstav kolektivních. A my měli to štěstí, že jedené z nich jsme mohli zúčastnit a tím pádem se i s autorem, který byl tehdy na zahájení výstavy v Nové síni přítomen, osobně dokonce setkat…
Text připravil: Richard Koníček (+ Wikipedia)
Foto: Richard Koníček
Expozice FRANTA
Národní dům
Galerie Franta
Třebíč - Karlovo náměstí 58
Více k pražské výstavě: