D21 – Amerika aneb Kafka? Tak to padnu v depresích. Omyl! Jděte do D21! A uvidíte…

24.06.2021 18:52

 

Amerika

Franz Kafka /Ondřej Štefaňák

Divadlo D 21

Premiéra 15. 6. 2021

 

 

„Mám pocit, že Kafka málem před sto lety vlastně promlouval k dnešku. V jeho Americe je zakořeněn obraz dnešního světa. Sám v Americe nikdy nebyl, ale ve své představě o ní její systém vlastně vystihl dokonale.“

Barbora Hančilová, dramaturgyně hry Ondřeje Štefaňáka, podle nedokončeného románu Franze Kafky Amerika, s původním názvem Nezvěstný

 

 

Řekne-li se Franz Kafka, tak snad každý ví, o koho jde. Jenže, sečtělí vzpomenou pár tristně depresivních knížek a zafilozofují si na téma temného židovství umocněného traumatem příšerného holokaustu. Znalejší prohodí cosi o nelehkém osudu symbolu pražského židovství, o autorovi smutných knih uloženém do celosvětové paměti na druhé místo, hned za Golema Rabiho Lowa. Ale budou i tací, kteří vyrukují s povedenými židovskými anekdotami vyrostlými ze specifického druhu humoru a určitě se mezi nimi najde i někdo, kdo bude všem oponovat tím, že Kafka byl - humorista. Tak jak…?

 

 

Amerika má mnoho podob

         

Tímto mezititulkem není teď míněna hned ta země, tam za velkou louží, ale román spisovatele Franze Kafky, zažitý pod jménem Amerika. Do jisté míry se dá říci, že pro Kafku poměrně netypicky Kafkovský román, nezůstává zaprášen v regálu knihoven. Sahají po něm divadelníci, filmaři a dokonce i muzikanti. 

Netroufáme si zde podat výčet pojetí a zpracování všech Kafkových Amerik z poslední doby, ale nějaké variace stojí za připomenutí. První se vybaví, při dnešním tempu času, už hodně dávný film s názvem Amerika, z roku 1994, režírovaný Vladimírem Michálkem, s Martinem Dejdarem v titulní roli a odpovídající hudbou skupiny Lucie v podkresu.

Zcela hudební pojetí kdysi připravila skupina Kafka Band, která se svým dílem putovala po republice i po světě, například zaznamenala úspěch až v Brémách. V čele této party byl zpěvák a výtvarník Jaromír Švejdík a čím dál tím známější spisovatel Jaroslav Rudiš, a jejich hudebně-divadelního projekt Amerika trůnil na scéně Theater Bremen. Kapela k představení složila hudbu a také v něm aktivně vystupuje.   

Pokud jde o divadelníky, tak jako nejdávnější se ještě vybaví Amerika, z roku 1973, jakožto divadelní adaptace románu od Pavla Kohouta a Ivan Klímy, inscenovaná ovšem v zahraničí.

Na našich divadelních prknech se opět s názvem Amerika, vybaví už také odeznělá úprava románu, od Davida Šiktance, který si svou hru na scéně Divadla J. K. Tyla v Plzni v roce 2014 také režíroval.   

A zatím stále živou variaci Ameriky, uskutečnilo, v režii Michala Dočekala, s mladým Donutilem Martinem, Divadlo na Provázku. Hra se – a zjevně nejen díky korovinarovým pauzám hraje od roku 2018 dosud.

 

 

Kafkova Amerika v D21, to je snová road-movie

 

Citujme divadelní buklet, abychom přesně vysvětlili pohnutky k nastudování a uvedení právě tohoto Kafkova díla a právě v D21 na jejích divadelních prknech (pardon, na gumové podlaze a v závěru představení, z inscenačních důvodů, parádně klouzající).

„Pražská nezávislá scéna, Divadlo D21, se i přes nepříznivou situaci rozhodla ´splnit´ dramaturgický plán sezóny s podtitulem „Zemský ráj to napohled“ bezezbytku, a tak přichází se čtvrtou a poslední premiérou. Je jí adaptace románu Franze Kafky Amerika (roku 1927 původně vydaného pod názvem Nezvěstný). Tentokrát si Divadlo D21 pozvalo ke spolupráci mladého režiséra Ondřeje Štefaňáka, jednoho z kmenových tvůrců Divadla X10, který s D21 spolupracuje poprvé, stejně jako dramaturgyně Barbora Hančilová. V jejich podání inscenace nabídne současné scénické glosování Kafkova amerického snu jako subjektivní road-movie nejen o cestě českoněmeckého ´Honzy´ fantasmagorickou krajinou duše mladého člověka 21. století.“

 

 

Kdo nečetl román…

 

Hlavní postava příběhu je jistý Karel Rossmann pražský němec. Za nepříliš zřetelných okolností je nucen opustit vlast. A dokonce celý starý kontinent.  Kafka to sice psal v roce 1927, kdy ještě o hrůzách protižidovského působení nacistů sice nebylo stopy, ale prozíravý autor už asi cosi vytušil z řevů páně Hitlera deroucího se nezadržitelně k moci ve vedlejším Německu. Tím hrdinovým nuceným vystěhováním, útěkem téměř bez ničeho, do země zdánlivě zaslíbené, do Ameriky, se román stal vskutku nadčasovým. Takových vln pak doopravdy následovala vícero a netýkaly se jenom židovstva.

Ale zpět. Karel Rossmann je tedy z Evropy vypuzen a ze zoufalství se vydává do Ameriky. Cíl jasný - světle optimistický – dle dodnes proklamovaného amerického vzoru cesty ke štěstí, amerického snu. Snu o tom, že díky svému úsilí a píli, lze začít budovat nový život a lepší zítřky. Jenže štěstí, jak zní ten trapně otřepaný slogan, je muška zlatá, a ta uletí, a ulétá, a ulétá, a místo ran plácačkou dostává rány ten, kdo ji toužil chytit. Přes ústa. A to tak, že fest. Ukazuje se tu, rozčarovanému Kájovi, že tam, kam se dostal, štěstí nejen, že není krásná věc, ale ono tam není vlastně vůbec, ač se to tam, a o tamních, stále vehementně tvrdí. Jak by ho mohl najít nějaký nýmand odkudsi z dáli, za vodou? Kde nic není, ani smrt nebere. Navíc je to totální naiva a ještě ke všemu teprve dospívající. Uvádí sám, že šestnáctiletý. No tak takový trouba, ve světě fungujícím v jiných dimenzích, je jasný kandidát na otloukánka. Když to řekneme ovšem opravdu hodně jemně. A když je to takto nastaveno, tak je to celé docela slušné psychodrama.

Ale všechno je vlastně jinak. A v tom je právě kouzlo Ameriky. Té hry, té knihy, toho románu, samozřejmě.

 

 

I když je to kruté, my se musíme řehtat

 

„Sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli“ se říkalo za dávného mlada autora těchto řádek. A tak nějak to i je. Je šílené, co se tam na tom jevišti vlastně děje. Kdyby se tam ocitl divák sám a kdyby to bylo doopravdy je to na mašli. Jenže, jak už také kdysi v jenom přestavení říkal Jiří Grossman Šimkovi: Povídej, neboj se, každého potěší, když slyší o neštěstí. A tady ho i vidíme. A ono nás to pobaví, ono nás to baví a my se smějeme. Trneme až cestou z divadla, když nám to celé, ve své obludnosti, dojede. V tom je síla románu a téhle hry.

Tvůrci to říkají kulantněji a odborněji:

„Naše Amerika je vizuálně bohatá a co do scénických prostředků vynalézavá inscenace cílící (nejen) na paralely Kafkova vidění světa s naší současností. Vzhledem k tomu, že nadčasovost jeho díla je nesporná, je jistě na co se těšit. Franzi Kafkovi také nelze upřít velkou dávku smyslu pro humor a podle všeho mu v tomto směru inscenace ´Kafkovy Ameriky podle Štefaňáka´ nezůstane nic dlužna. Vždyť: ´Kafka pro nás netrpěl! Kafka se pro nás bavil!´, řečeno slovy Milana Kundery.“

 

 

Plné huby freedom, freedom, a zase freedom a…

 

A? A v tom to je. Svoboda každého. Svoboda každého, kdo na ni má. Moc, sílu, post, drzost. Jeho svoboda. Svoboda po jeho. Svoboda po jejich. Každý si ji upraví po svém. A všem kolem ji „upravuje“ po svém. A když nejde po dobrém, tak jde po zlém. V zájmu té svobody, kterou právě ten, či onen, tak či onak, vyznává a prosazuje. Dokonce i Socha svobody je tu děvka prodejná a svůdnice proradná. Jak říkají autoři hry, dramaturgyně Barbora Hančilová a režisér Ondřej  Štefaňák:

„Amerika jako země možností, kde se každý může vypracovat. Ale sen o svobodě se mění v imigrantovu noční můru. Společenský vzestup není ani zdaleka tak jednoduchý, jak se může na první pohled zdát. Karel Rossmann se na své cestě za štěstím setkává s pokřivenými archetypy, jež ztvárňují další herci. V Americe jsou všichni cizinci doma, Amerika je globální vesnice, Amerika je Babylón, kde si navzájem nikdo nerozumí a všichni trpí samotou.

Kafka samotný v Americe nikdy nebyl, a tak si ji do velké míry vysnil.

Režisér Ondřej Štefaňák také pracuje se snovými asociacemi a symboly ne/svobody a otrokářství. Podobně jako u jiných svých režií volí i zde ironickou expresivní polohu. Z podvědomí se na světlo jeviště vyškrábou američtí otci zakladatelé, tažní bizoni, otrokáři i otroci, faraonové, norská božstva, indiáni, upjaté kuchařky i poživačné obryně. Otázka nezní, kde se Karel Rossmann ztratí, ale kdy...“

 

A herci? Inu, stará parta nerezaví

 

Hlavní postavu, Karla Rossmanna, svěřili Hasanu Zahirovići. Není divu. Věřme, že on, sám - v podstatě také emigrant - snad nic podobného nezažil, ale jistě i tak ví o čem – byť v nadsázce – hraje. A hraje tak, že kroutíte hlavou, jak to celé může vydržet, a říkáte si, že to nemá konce, že to vede do Bohnic nebo věšák, protože zpět už nemůže a tam se být nedá. Slušnost, píle, poctivost, ochota pomáhat, je boj s větrnými mlýny. Navíc s dlouhými a pořádně naostřenými lopatkami. To prostě nemůže dopadnout dobře. Jeho zoufalé výzvy až bolí na duši, a my se přesto smějeme jako blbci. A jak by ne. My se přece jenom díváme, a to co on prožívá, se nás netýká...

 

 

A kolem něj se tu točí celý soubor v bezpočtu rolí. Jedna děsivější než druhá. A zase se smějeme. A zase se divíme sami sobě, jak se tomu můžeme smát, když je to tak beznadějné a kruté. Autora osobně ohromila, ne že by to bylo až takové překvapení, Stela Chmelová, je přece paní herečka, to se ví už léta co divadlo D21 sledujeme, ale ta její etuda zvrhlé dcerky zbohatlíka, v masce madame de Pompadour je ovšem síla. Anebo naopak ta holka Polka…

Hana Mathauserová, si zjevně mimo ředitelování a principálování a času tráveného v pracovně, mudrováním jak přežít ty nekonečné zákazy hraní, konečně zase hraje, a přímo s rozkoší. Opět na mnoho způsobů, od téměř mateřské role až po zhýralou kreaturu. Vše v jednom představení a za jeden večer.

Petr Pochop si vystřihuje jak ulítlé chlapáky, tak zhýralce, fanatiky, a skoro až freedomfašouny. Má těch týpků pěknou řádku, a jeden je lepší než druhý. Charakterem, ale i zahráním.

Samuel Neduha si už v rolích a postavách v D21 užil dost i v jiných hrách. Ale tady mu dávají jeho vstupy zabrat. Neztrácí ale věrohodnost, umí být až politování a pak zase k nakopání, mění se jak had, od záludné hyeny po trosku o které víme, že je to vlastně taky zoufalec vyjící zoufale s vyjícími vlky. A jen na okraj shlédnuté premiéry, zvládá s přehledem i improvizaci, když selže technický detail, hra se zastaví a sbor to pak sborem pochopí a ustojí s ním. My víme, že to ve scénáři nebylo, ale vypadá to, že by to tam nadále mohlo klidně být. Protože to – ač nenazkoušené – nerušilo a šlo dál v duchu hry.

A naposledy ještě Marek Zeman. O sošné soše Svobody už zmínky byla. Ale – mimo jiné etudy – ten jeho coming out, coby studenta, jenž hraje sám sobě jak se šťastný a jaká je to všechno freedom, ale ve skutečnosti trpí jako zvíře, aby nedal najevo, jak se věci mají…, jo, je vidět, že soubor je soukolí, který jede jako dráha i s jedním stále ještě relativně zánovním kolečkem.           

No, máme se na co – od září – těšit.

Tedy, pokud nám to zase něco – NĚCO!!! – nezkazí.

 

 

Text: Richard Koníček

Foto: Michaela Škvrňáková

  

Amerika

Autor: Franz Kafka

Hrají: Hasan Zahirović, Stela Chmelová, Hana Mathauserová, Samuel Neduha, Petr Pochop, Marek Zeman

Adaptace a režie: Ondřej Štefaňák

Dramaturgie: Barbora Hančilová

Scéna: Ondřej Štefaňák

Kostýmy: Lenka Odvárková

Premiéra bez diváků: 30. dubna 2021

Veřejná premiéra: 15. 6. 2021